Satori Blog

Dneska jsem vyměnila jógovou halu v barevném domečku za dlouhou procházku po pláži. Bylo krásné horké odpoledne a Indický oceán byl divoký. Šla jsem sama a občas jsem měla psího průvodce. Šla jsem hodně dlouho, vítr mi profoukal myšlenky v hlavě a užívala jsem si krásnou soukromou meditaci. Když jsem se otočila a podívala zpátky, viděla jsem svoje stopy v písku a taky jsem viděla, jak vlny oceánu pravidelně moje stopy smývají. Přišlo mi to velmi symbolické. Jak často se ve svém životě ohlížíme a hledáme stopy svých dřívějších dnů a prožitků, toho, co se už dávno stalo. A přitom je za námi už jenom čistý písek. To pouze naše mysl uvízla, abychom stále dokola prožívali to dávno prožité a ukončené. Abychom se znovu a znovu trápili tím, co už nelze změnit. Dnešní jógová praxe byla kouzelná. A přinesla mi několik poznání: že je dobré být občas sami, že je důležité se často neohlížet a že je podstatné věřit oceánu, že co je třeba, to opláchne a smyje. Foto: Jarmila Vožení

Zastesklo se mi po mojí oblíbené jinové józe a koukala jsem, že už i Indové mají v nabídce yin yogu. A tak jsem sbalila podložku a vyrazila. Na lekci bylo jenom pár lidí a všichni si lehli a čekali na učitele. I moje lekce jógy začínají relaxací, takže to znám. Přišel indický učitel, rychle proběhl místnost a pak jsme zpívali mantry. Dlouhé a krásné bylo zejména óóómmm…. A začala lekce. Učitel řekl: „Teď uděláte tohle“ a ukázal nám pozici. Skoro všichni jsme se do ní uložili, ale nebyly k dispozici žádné bločky a pohankové válce a deky k podložení a tak se pán vedle mě v pozici kýval, protože jeho zkrácené svaly ho do ní nemohly pustit. Učitel šel k němu, důrazně ho rukou do pozice přitlačil, pán hekl a učitel odešel. Žádné měření času, doprovázení vlídným slovem a ladění do energií pozice. Tak jak nás to učil na kurzu Sebastian Pucelle. Dlouho se nic nedělo, až přiběhl učitel po schodech zpátky do haly, utřel si rukou pusu, dožvýkal a řekl: „Teď uděláte tohle“ a o

Ranní meditace a pranajáma - tím obvykle začínám svůj indický den. Tentokrát byla pranajáma delší a zpěvy manter hlasitější a důraznější. A nebo se mi to zdálo? Jdu se převléknout, beru vodu a knížku a odcházím k oceánu. Sedím na břehu a koukám na vodu. Vlny jsou tentokrát obrovské a prohání se na nich surfaři. Pozoruji, jak se v dálce vlna zvedá do veliké výšky, hrozivě se blíží jako tmavomodrá pevná stěna a pak se mění ve spoustu špinavé pěny, která bouchne o břeh, až to zaduní. A znovu a znovu. Cítím sílu oceánu a také svoji pokoru. Voda je mocný živel. Přiběhne ke mně štěně. Maličké, tak se rozhlížím, jestli někde nemá mámu. Nemá mámu. Vždycky s sebou nosím sušenky. Někdy pro sebe, ale většinou právě pro tyto psí tuláky. Štěňátko je mrňavé a vesele poskakuje a doráží na mě. Hladím ho, mluvím na něj a sáhnu do tašky. Vytáhnu sušenku a nabízím. Chňapne po ní, chvilku neví co s ní a pak na to přijde. Vytáhnu další a další… a najednou pauza. Koukáme na sebe.

Nemusíte mít zvláštní schopnosti ani možnosti na to, abyste uměli čarovat. Celý náš život je kouzelným tvořením a zhmotňováním našeho vnímání a prožívání. Už ráno, když se probudíme, můžeme začít. Vybereme si náladu a to, co uděláme jako první. Čím otevřeme den a všechno v něm. Můžeme si vybrat vzpomínku na včerejší nepovedenou pracovní schůzku, hádku s partnerem a těžkou večeři, po které nás ještě dneska dloube pod žebrem a s tímto nastavením se vysoukat z postele a začít svůj nový den. Tak nálada nic moc, do toho se vám zasekne kávovar, děti se hádají v koupelně a kocour značkuje nový koberec. Pak si polijete svetr čajem a jako na potvoru nemůžete najít klíče od auta. Venku prší a deštník jste nechali včera večer v restauraci, kde jste si pochutnávali na předraženém a přepáleném jídle. V práci jako obvykle, kolegyně dneska mluví moc a více nahlas a šéf se po vás od rána vozí. Bože, to je pech... Tajně projíždíte facebook, přečtete si pár politických komentářů a d

Celý život hledáme poznání, inspiraci a něco, co nás přesahuje. Chceme toho vědět víc a víc, chceme se vztahovat k něčemu či k někomu vyššímu. Nejdříve jsou to naši rodiče, které máme v úctě, protože jsou pro nás ti velcí a ti, co všechno vědí. A časem a přirozeným vývojem zjistíme, že i naši rodiče mají svoje chyby a nejsou tak dokonalí v tom, jací jsou. A to je možná první naše zklamání, se kterým se potkáváme. Zapomínáme si převzít moudrost poznání, že každý z nás má svoje chyby, omyly, svoji nedokonalost. A tak hledáme dál to dokonalé a obdivuhodné. Hledáme svoje učitele, svoje terapeuty, přátele i svoje komunity. Cestou se dozvíme, že je třeba odpouštět. Máme odpouštět všem, máme odpustit i sami sobě. Když připustíme, že je třeba odpustit, aktivujeme program, ve kterém hledáme toho, kdo ublížil a toho, komu bylo ublíženo. Hledáme oběť a viníka. A co když je to všechno jinak? Pokud si dovolíme svoji nedokonalost, pak ji dovolíme i ostatním. Cestou života

Možná je to teď žhavé téma, možná příliš feminismu a zdůvodňování, možná je to o nejistotě v lidských vztazích. Mám více času k přemítání a pozorování a taky se mi momentálně stýská po mém skvělém muži. Včera na pláži byli rodiče s malými dětmi. Tatínek byl Ind, maminka nebyla Indka a mluvili spolu anglicky. Maminka byla nervózní a netrpělivě převlékala malou dcerku do plavek. Malé bylo horko, tak se ošívala a popotahovala. I mamince bylo horko a napětí se stupňovalo, až přešlo do křiku a cloumání malým tělíčkem. Víme, že maminky jsou občas přetažené a my ženy jsme více emocionální a citlivé na jakoukoliv nepohodu a napětí. Vše se stupňovalo, malá se kroutila v písku, maminka zvyšovala stále hlas. Spousta z nás to sledovala, protože to byl velký příval emocí a hodně hlučná záležitost, do toho ticha. Tatínek Ind vzal malou na ruku, odstoupil od své ženy a rukou udělal gesto – stop.  Pak vzal obě děti do vody a tam si s nimi hrál. Jeho žena seděla na břehu a koukala d

Kdysi dávno jsem sama odjela na týden do Itálie, protože jsem prostě chtěla být sama. Tehdy to bylo dost neobvyklé a taky jsem vyslechla různé poznámky a podezíravé připomínky. Týden samoty u moře jsem dostala jako dárek od svého muže k narozeninám, protože i když miluji svoji rodinu, potřebuji být občas sama ve svém vlastním prostoru a ve svém čase. Od té doby se toto moje „občas sama“ stalo mým oblíbeným. A vždycky se na to těším. Letos jsem si všimla, že čím dál více lidí cestuje jenom samo se sebou. Potkala jsem je v letadle, na stanovišti taxíků, v kavárničkách i na pláži. Čtou si, rozjímají, vychutnávají si kávu a nebo dobré jídlo, prochází se, koupají se v oceánu, praktikují jógu a nebo nedělají vůbec nic. Prostě se uvolní a odpočívají. Chtějí si užívat sami sebe.  Jsem ráda, že už jsou i tyto možnosti a že stále více lidí má tu chuť a potřebu.   Být sama znamená být si více k dispozici, užívat si svůj soukromý Kairos tak jak mi to vyhovuje, tak jak to mám ráda.

Při setkání s Kálí jsem si znovu uvědomila, jak velmi nás blokují naše strachy. Naše strachy řídí v našem životě všechno. To, s kým se setkáváme, co děláme a jak žijeme. V našem strachu je ukrytá i naše síla a odvaha a je třeba se s ním setkat, podívat se mu do očí a přijmout všechno, co v nás vyvolá a čím nás děsí. Znovu prožít a pak ho pročistit a nechat odejít. Paradoxně opět z toho strachu ze strachu, kdy se znovu potkáme se spoustou emocí propojených s bezmocí, s úzkostí, s nejistotou, se vzpomínkami a s bolestí, která je s tím vším propojená, se mu vyhýbáme. Tušíme, že tam někde hluboko pod povrchem na nás číhá něco a my nevíme co. Protože někde se naše strachy narodily, někde získaly nad námi moc a dosud řídí náš život. Protože vesměs všechny naše strachy jsou strachy existenční. Tak jsme je kdysi procítili a prožili. Tak jsme si je v sobě uložili. Čím komplikovanější dětství, tím více strachů. Neseme si je do života a emočně jsme v nich zůstali tam, kde se narodi

Jsem pár hodin v Indii, jdu si koupit ovoce a najednou je tady bohyně Kálí. Tančí svůj divoký tanec v hlasitém rytmu skvělých keralských bubnů...mám husinu, je to vážně síla. Zlověstná Kálí běží přímo k vám, v ústech nože, vytřeštěné oči, v ruce srp, kterým máchá okolo sebe.  Nejdříve vás vyděsí a pak přiskočí Ind s loučí ohně a váš strach spálí.  Tak nemohla jsem potkat nikoho jiného po těch turbulencích nad Tureckem, po dlouhém hovoru na imigračním, kdy se pánovi zdálo, že mám těch Indií v pase nějak moc a po napínavé chvilce, kdy můj bágl vyjel až úplně mezi posledními.  Sen o hořící helikoptéře noc před odletem k tomu patří taky.  Pár mladých indických mužů se nelekne, ale vyzve Kálí k tanci a divoce s ní tančí...to je teda jízda, to je terapie! To je Indie. Foto: Jarmila Voženílková

Každé rčení a každá pravda prochází svojí nejenom časovou, ale i významovou transformací. Stejně tak na Čtyři dohody, které jsou dodnes velmi citované a propagované, se můžeme podívat i z úplně jiného úhlu pohledu a najít si tam pro sebe konečně i něco tvůrčího. Protože stokrát opakovaná pravda se sice stává pravdou, ale každý z nás máme nakonec stejně tu svoji.   Nehřešte slovem Co to je hřešit slovem?  A kdy hřešíme slovem a kdy nehřešíme? Možná znáte situaci, kdy někdo druhý „hřešil slovem“ a vás to, sice možná zvedlo ze židle, ale také neskutečně nakoplo, vypružilo, zalarmovalo.  Možná znáte tu úlevu, když se konečně rozhodnete označit věci a možná i lidi tak, jak je opravdu vnímáte a vidíte a dokážete narovinu říct, co vám opravdu vadí a co se vám nelíbí.  A možná jste tak už někdy ocenili naprosto „hříšná slova“, která zachránila danou situaci a ta konečně dospěla ke svému jasnému rozhodnutí a k vašemu probuzení. Neberte si nic osobně Všechno, co směřuje k nám, je

S Novým rokem často přichází nová předsevzetí, nová přání a spousta chuti dělat něco úplně jinak. Plánujeme si - jak zhubneme, jak budeme brzy ráno vstávat, meditovat a cvičit a možná taky běhat a večer už nebudeme ponocovat. Jak se vrhneme na splnění toho či onoho úkolu, který pořád odkládáme. Jak budeme rozumnější, pilnější a dochvilnější. Sama jsem si kdysi dávno nějaká předsevzetí taky dala, ale nepřežila první měsíc, i když jsem se hodně snažila J . Možná v té svojí potřebě vylepšovat se a posunovat se zapomínáme na toho, komu ta předsevzetí ukládáme. Totiž sami na sebe. Možná se zase chováme tak, jak už kdysi dávno se k nám chovali ti, kteří to vždycky s námi mysleli dobře. Oni přece nejlépe věděli, co máme a co nemáme. A možná si vzpomeneme i na to, jak náročné je žít podle představ a požadavků druhých, které bychom neradi zklamali.   A tak se v nás často přetahují naše dvě Já. Jedno by chtělo a potřebovalo a druhé vlastně ani neví, co by chtělo a potřebov