Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z leden, 2018

Stopy

Obrázek
Dneska jsem vyměnila jógovou halu v barevném domečku za dlouhou procházku po pláži. Bylo krásné horké odpoledne a Indický oceán byl divoký. Šla jsem sama a občas jsem měla psího průvodce. Šla jsem hodně dlouho, vítr mi profoukal myšlenky v hlavě a užívala jsem si krásnou soukromou meditaci. Když jsem se otočila a podívala zpátky, viděla jsem svoje stopy v písku a taky jsem viděla, jak vlny oceánu pravidelně moje stopy smývají. Přišlo mi to velmi symbolické. Jak často se ve svém životě ohlížíme a hledáme stopy svých dřívějších dnů a prožitků, toho, co se už dávno stalo. A přitom je za námi už jenom čistý písek. To pouze naše mysl uvízla, abychom stále dokola prožívali to dávno prožité a ukončené. Abychom se znovu a znovu trápili tím, co už nelze změnit. Dnešní jógová praxe byla kouzelná. A přinesla mi několik poznání: že je dobré být občas sami, že je důležité se často neohlížet a že je podstatné věřit oceánu, že co je třeba, to opláchne a smyje.





Foto: Jarmila Voženílková

Jóga je jenom jedna

Obrázek
Zastesklo se mi po mojí oblíbené jinové józe a koukala jsem, že už i Indové mají v nabídce yin yogu. A tak jsem sbalila podložku a vyrazila. Na lekci bylo jenom pár lidí a všichni si lehli a čekali na učitele. I moje lekce jógy začínají relaxací, takže to znám. Přišel indický učitel, rychle proběhl místnost a pak jsme zpívali mantry. Dlouhé a krásné bylo zejména óóómmm…. A začala lekce. Učitel řekl: „Teď uděláte tohle“ a ukázal nám pozici. Skoro všichni jsme se do ní uložili, ale nebyly k dispozici žádné bločky a pohankové válce a deky k podložení a tak se pán vedle mě v pozici kýval, protože jeho zkrácené svaly ho do ní nemohly pustit. Učitel šel k němu, důrazně ho rukou do pozice přitlačil, pán hekl a učitel odešel. Žádné měření času, doprovázení vlídným slovem a ladění do energií pozice. Tak jak nás to učil na kurzu Sebastian Pucelle. Dlouho se nic nedělo, až přiběhl učitel po schodech zpátky do haly, utřel si rukou pusu, dožvýkal a řekl: „Teď uděláte tohle“ a opět ukázal pozici a odeš…

Utopená v druhé čakře

Obrázek
Ranní meditace a pranajáma - tím obvykle začínám svůj indický den. Tentokrát byla pranajáma delší a zpěvy manter hlasitější a důraznější. A nebo se mi to zdálo? Jdu se převléknout, beru vodu a knížku a odcházím k oceánu. Sedím na břehu a koukám na vodu. Vlny jsou tentokrát obrovské a prohání se na nich surfaři. Pozoruji, jak se v dálce vlna zvedá do veliké výšky, hrozivě se blíží jako tmavomodrá pevná stěna a pak se mění ve spoustu špinavé pěny, která bouchne o břeh, až to zaduní. A znovu a znovu. Cítím sílu oceánu a také svoji pokoru. Voda je mocný živel. Přiběhne ke mně štěně. Maličké, tak se rozhlížím, jestli někde nemá mámu. Nemá mámu. Vždycky s sebou nosím sušenky. Někdy pro sebe, ale většinou právě pro tyto psí tuláky. Štěňátko je mrňavé a vesele poskakuje a doráží na mě. Hladím ho, mluvím na něj a sáhnu do tašky. Vytáhnu sušenku a nabízím. Chňapne po ní, chvilku neví co s ní a pak na to přijde. Vytáhnu další a další… a najednou pauza. Koukáme na sebe. Vidím v jeho psích očích to…

Magie každodennosti

Obrázek
Nemusíte mít zvláštní schopnosti ani možnosti na to, abyste uměli čarovat. Celý náš život je kouzelným tvořením a zhmotňováním našeho vnímání a prožívání. Už ráno, když se probudíme, můžeme začít. Vybereme si náladu a to, co uděláme jako první. Čím otevřeme den a všechno v něm. Můžeme si vybrat vzpomínku na včerejší nepovedenou pracovní schůzku, hádku s partnerem a těžkou večeři, po které nás ještě dneska dloube pod žebrem a s tímto nastavením se vysoukat z postele a začít svůj nový den. Tak nálada nic moc, do toho se vám zasekne kávovar, děti se hádají v koupelně a kocour značkuje nový koberec. Pak si polijete svetr čajem a jako na potvoru nemůžete najít klíče od auta. Venku prší a deštník jste nechali včera večer v restauraci, kde jste si pochutnávali na předraženém a přepáleném jídle. V práci jako obvykle, kolegyně dneska mluví moc a více nahlas a šéf se po vás od rána vozí. Bože, to je pech... Tajně projíždíte facebook, přečtete si pár politických komentářů a diskuzi pod čarou a zap…

O odpuštění

Obrázek
Celý život hledáme poznání, inspiraci a něco, co nás přesahuje. Chceme toho vědět víc a víc, chceme se vztahovat k něčemu či k někomu vyššímu. Nejdříve jsou to naši rodiče, které máme v úctě, protože jsou pro nás ti velcí a ti, co všechno vědí. A časem a přirozeným vývojem zjistíme, že i naši rodiče mají svoje chyby a nejsou tak dokonalí v tom, jací jsou. A to je možná první naše zklamání, se kterým se potkáváme. Zapomínáme si převzít moudrost poznání, že každý z nás má svoje chyby, omyly, svoji nedokonalost. A tak hledáme dál to dokonalé a obdivuhodné. Hledáme svoje učitele, svoje terapeuty, přátele i svoje komunity. Cestou se dozvíme, že je třeba odpouštět. Máme odpouštět všem, máme odpustit i sami sobě. Když připustíme, že je třeba odpustit, aktivujeme program, ve kterém hledáme toho, kdo ublížil a toho, komu bylo ublíženo. Hledáme oběť a viníka.
A co když je to všechno jinak? Pokud si dovolíme svoji nedokonalost, pak ji dovolíme i ostatním. Cestou života a (sebe)poznáváním procházíme…

Něco málo o mužích

Obrázek
Možná je to teď žhavé téma, možná příliš feminismu a zdůvodňování, možná je to o nejistotě v lidských vztazích. Mám více času k přemítání a pozorování a taky se mi momentálně stýská po mém skvělém muži.

Včera na pláži byli rodiče s malými dětmi. Tatínek byl Ind, maminka nebyla Indka a mluvili spolu anglicky. Maminka byla nervózní a netrpělivě převlékala malou dcerku do plavek. Malé bylo horko, tak se ošívala a popotahovala. I mamince bylo horko a napětí se stupňovalo, až přešlo do křiku a cloumání malým tělíčkem. Víme, že maminky jsou občas přetažené a my ženy jsme více emocionální a citlivé na jakoukoliv nepohodu a napětí. Vše se stupňovalo, malá se kroutila v písku, maminka zvyšovala stále hlas. Spousta z nás to sledovala, protože to byl velký příval emocí a hodně hlučná záležitost, do toho ticha. Tatínek Ind vzal malou na ruku, odstoupil od své ženy a rukou udělal gesto – stop.  Pak vzal obě děti do vody a tam si s nimi hrál. Jeho žena seděla na břehu a koukala do písku. Po chvilce se v…

Sama ve svém čase

Obrázek
Kdysi dávno jsem sama odjela na týden do Itálie, protože jsem prostě chtěla být sama. Tehdy to bylo dost neobvyklé a taky jsem vyslechla různé poznámky a podezíravé připomínky. Týden samoty u moře jsem dostala jako dárek od svého muže k narozeninám, protože i když miluji svoji rodinu, potřebuji být občas sama ve svém vlastním prostoru a ve svém čase. Od té doby se toto moje „občas sama“ stalo mým oblíbeným. A vždycky se na to těším. Letos jsem si všimla, že čím dál více lidí cestuje jenom samo se sebou. Potkala jsem je v letadle, na stanovišti taxíků, v kavárničkách i na pláži. Čtou si, rozjímají, vychutnávají si kávu a nebo dobré jídlo, prochází se, koupají se v oceánu, praktikují jógu a nebo nedělají vůbec nic. Prostě se uvolní a odpočívají. Chtějí si užívat sami sebe.  Jsem ráda, že už jsou i tyto možnosti a že stále více lidí má tu chuť a potřebu.   Být sama znamená být si více k dispozici, užívat si svůj soukromý Kairos tak jak mi to vyhovuje, tak jak to mám ráda. Není třeba se stále…

Naše strachy

Obrázek
Při setkání s Kálí jsem si znovu uvědomila, jak velmi nás blokují naše strachy. Naše strachy řídí v našem životě všechno. To, s kým se setkáváme, co děláme a jak žijeme. V našem strachu je ukrytá i naše síla a odvaha a je třeba se s ním setkat, podívat se mu do očí a přijmout všechno, co v nás vyvolá a čím nás děsí. Znovu prožít a pak ho pročistit a nechat odejít. Paradoxně opět z toho strachu ze strachu, kdy se znovu potkáme se spoustou emocí propojených s bezmocí, s úzkostí, s nejistotou, se vzpomínkami a s bolestí, která je s tím vším propojená, se mu vyhýbáme. Tušíme, že tam někde hluboko pod povrchem na nás číhá něco a my nevíme co. Protože někde se naše strachy narodily, někde získaly nad námi moc a dosud řídí náš život. Protože vesměs všechny naše strachy jsou strachy existenční. Tak jsme je kdysi procítili a prožili. Tak jsme si je v sobě uložili. Čím komplikovanější dětství, tím více strachů. Neseme si je do života a emočně jsme v nich zůstali tam, kde se narodily. To není mož…

Kálí

Obrázek
Jsem pár hodin v Indii, jdu si koupit ovoce a najednou je tady bohyně Kálí. Tančí svůj divoký tanec v hlasitém rytmu skvělých keralských bubnů...mám husinu, je to vážně síla.
Zlověstná Kálí běží přímo k vám, v ústech nože, vytřeštěné oči, v ruce srp, kterým máchá okolo sebe. 
Nejdříve vás vyděsí a pak přiskočí Ind s loučí ohně a váš strach spálí. 
Tak nemohla jsem potkat nikoho jiného po těch turbulencích nad Tureckem, po dlouhém hovoru na imigračním, kdy se pánovi zdálo, že mám těch Indií v pase nějak moc a po napínavé chvilce, kdy můj bágl vyjel až úplně mezi posledními. 
Sen o hořící helikoptéře noc před odletem k tomu patří taky. 
Pár mladých indických mužů se nelekne, ale vyzve Kálí k tanci a divoce s ní tančí...to je teda jízda, to je terapie!
To je Indie.


Foto: Jarmila Voženílková

Čtyři dohody a jejich transformace

Obrázek
Každé rčení a každá pravda prochází svojí nejenom časovou, ale i významovou transformací.
Stejně tak na Čtyři dohody, které jsou dodnes velmi citované a propagované, se můžeme podívat i z úplně jiného úhlu pohledu a najít si tam pro sebe konečně i něco tvůrčího.
Protože stokrát opakovaná pravda se sice stává pravdou, ale každý z nás máme nakonec stejně tu svoji.

Nehřešte slovem
Co to je hřešit slovem? 
A kdy hřešíme slovem a kdy nehřešíme?
Možná znáte situaci, kdy někdo druhý „hřešil slovem“ a vás to, sice možná zvedlo ze židle, ale také neskutečně nakoplo, vypružilo, zalarmovalo. 
Možná znáte tu úlevu, když se konečně rozhodnete označit věci a možná i lidi tak, jak je opravdu vnímáte a vidíte a dokážete narovinu říct, co vám opravdu vadí a co se vám nelíbí. 
A možná jste tak už někdy ocenili naprosto „hříšná slova“, která zachránila danou situaci a ta konečně dospěla ke svému jasnému rozhodnutí a k vašemu probuzení.

Neberte si nic osobně
Všechno, co směřuje k nám, je osobní poselství.
Proto…

Jak se máte?

Obrázek
S Novým rokem často přichází nová předsevzetí, nová přání a spousta chuti dělat něco úplně jinak. Plánujeme si - jak zhubneme, jak budeme brzy ráno vstávat, meditovat a cvičit a možná taky běhat a večer už nebudeme ponocovat. Jak se vrhneme na splnění toho či onoho úkolu, který pořád odkládáme. Jak budeme rozumnější, pilnější a dochvilnější. Sama jsem si kdysi dávno nějaká předsevzetí taky dala, ale nepřežila první měsíc, i když jsem se hodně snažila J. Možná v té svojí potřebě vylepšovat se a posunovat se zapomínáme na toho, komu ta předsevzetí ukládáme. Totiž sami na sebe. Možná se zase chováme tak, jak už kdysi dávno se k nám chovali ti, kteří to vždycky s námi mysleli dobře. Oni přece nejlépe věděli, co máme a co nemáme. A možná si vzpomeneme i na to, jak náročné je žít podle představ a požadavků druhých, které bychom neradi zklamali.   A tak se v nás často přetahují naše dvě Já. Jedno by chtělo a potřebovalo a druhé vlastně ani neví, co by chtělo a potřebovalo. Ještě nedostalo prostor,…