Satori Blog

Krásný je film Červený stan, u kterého nejedna žena proplakala mnoho kapesníčků. Je to film, kde opět zažívám neodbytný pocit, že my ženy pláčeme nad vlastní ztrátou upřímného a živého ženského sdílení. Pláčeme nad svými pocity opuštění a neporozumění. Pláčeme nad tím, jak těžké je být osamocenou ženou. Kořeny těchto emocí lze snadno vystopovat. Stačí se otočit zpátky a projít si ženskou linii našich předků. V jaké podobě nám naše ženství a ženské sdílení předávala naše maminka, babička, teta, starší sestra…? Stačí se také porozhlédnout kolem sebe a vnímat opravdové a podporující vztahy mezi ženami. Je jich zatraceně málo. Pokud ovšem nepočítám ženská setkávání na různých seminářích, kde se ženy navzájem svěřují a objímají, aby se pak rozešly domů a pokračovaly tam, kde to před chvílí ukončily. Sama jsem před pár lety prožila situaci, kdy se na společném pobytu jedna z žen dostala do hluboké psychické krize. Může se to přihodit každému, hlubiny našeho nevědomí jsou hodně

Když jsem z prosluněné a bezstarostné Varkaly přeletěla do Varanásí, hodně jsem se lekla. A narůstal strach a úzkost ze všeho co jsem viděla, cítila a prožívala. Pršelo, byla zima, na zemi velké kaluže a spousta hoven, psích, kravích a možná ještě kdovíjakých, lidé neteční a obaleni v kusech hadru, chyběly jižanské úsměvy a přívětivé pohledy. Ocitla jsem se v prostoru bídy a nouze, v prostoru přijímání skutečnosti takové, jaká opravdu je. Procházela jsem gháty, jen letmo zahlédla pálení mrtvých lidských těl a moje úzkost narůstala. Opět a znovu se přihlásila tupá bolest v podbřišku a nedoléčený smutek po ztrátě maminky. Přemýšlela jsem, proč jsem tady chtěla být a přitom jsem měla chuť okamžitě odjet pryč. Bála jsem se Varanásí. Brzké ráno nás vezl lodník po Ganze, atmosféra probouzejícího se města, rituály na břehu Gangy a míjející se loďky…to všechno působilo mysticky, tajemně. Zvláštní a silná energie. Koupila jsem si od malého indického chlapce dvě mističky květin

Dokud si neuvědomíme existenci vnějšího světa, pak nemáme šanci objevit svůj vnitřní svět. Jsme součástí vnějšího světa a pohlceni zvuky, vůněmi, informacemi a okolními příběhy si můžeme občas připadat jako na kolotoči, který neovládáme, ale který ovládá nás. Lapeni do rytmu a přehlídky vnějšího světa opouštíme ten svůj soukromý a snažíme se srovnat krok. Běháme v cizím rytmu, prožíváme cizí příběhy, klaníme se vybranému božství a zajímavým filozofickým teoriím, ladíme se na okolojdoucí vibrace. Večer padáme únavou a s prosbou o svůj soukromý a tichý prostor. A možná si stačí uvědomit, že nemusíme neustále dokola jezdit na kolotoči vnějšího světa připásáni bezpečnostními řetízky, kdy rychlost kolotoče a rychle míhající se témata určuje někdo jiný. Možná stačí vědět, že z kolotoče můžeme kdykoliv vystoupit. Sednout si opodál, ve svém vlastním rytmu a osobním příběhu kolotoč vnějšího světa pouze pozorovat. Míhají se nám před očima různé příběhy, spousta emocí, lákavé nabí

Jako žena mám ráda ženy, které mě inspirují. Inspirace je dar, je to záblesk poznání, že to jde i jinak a že se můžu odvážit. Jsou ženy, které mě inspirují tím, jak žijí, jak tvoří, ale i tím co říkají, nakolik jsou otevřené a pravdivé. Asi jako první byla moje maminka, když jsem jako malá pozorovala, jak tancuje v kuchyni u rádia, jak se líčí a jak si pozorně a soustředěně nasazuje svoje oblíbené klobouky. Moje babička byla velká kouzelnice a inspirovalo mě její umění vytvořit voňavý a teploučký domov, kde se povídá a naslouchá. Velkou inspirací byla pro mě moje první učitelka jógy, která mi před mnoha lety poodkryla tajemství jógového světa. Tehdy jsme se scházeli v malé partičce ve fitness studiu v Kutné Hoře, a když zhaslo světlo a rozsvítily se svíčky, kouzlo jógových lekcí vedených klidným a příjemným hlasem mojí první učitelky jógy, bylo úžasné. A inspirovala mě také svojí přirozeností a hloubkou, s jakou mluvila o životě a s jakou svůj život žila a stále žije.

Objevem fascií se hodně změnilo nejenom v mém životě, ale i v mém pojetí jógy. Jóga je nám nabízena v mnoha podobách a všichni víme, že spíše než za jógou chodíme za učitelem jógy, který lekce vede a za atmosférou, která lekcemi prostupuje. Každý z nás máme svůj osobní příběh a svoje soukromé nastavení. Pokud o něm nevíme, pak ho symbolicky každý den přehráváme. Ve vztazích, v profesi, ve způsobu mluvení a chůze, v tom jaké přátele si vybíráme a jak žijeme. Naše přísné a nekompromisní rodiče obvykle zastoupí přísný šéf a dogmatický učitel jógy. Tyto vzorce už dávno známe. Jsou nám blízké. A tak neprotestujeme a praktikujeme. I já jsem prošla pojetím jógy, kde se nedoporučoval hlasitý smích, rychlejší krok, zbytečné otázky  a pochybnosti. Postrádala jsem uvolnění, lehkost a radost. Často se ve svém životě automaticky pohybujeme pouze dopředu a dozadu, zleva doprava a nahoru  a dolů a pak věříme, že to tak stačí. A najednou objevíme drobná propojení, tam někde hod

Pokud si své emoce uvědomujeme a máme s nimi soucit, dovedou nás k jádru našich potřeb. Upozorní nás na to, kde cítíme spokojenost a naplnění a kde hlad. Nejsou dobré a špatné emoce. Jsou emoce.  Pokud dokážeme přijmout autentickou emocionální výzvu na vnitřní a vnější události našeho života  a všeho, co nás potkává, pak jsme schopni žít ve zdraví a integritě. Všechny emoce jsou v našem životě důležité a je dobré uvědomit si, zda nevyužíváme naši přemíru emocionálního náboje pro manipulaci. Pro pozornost, energii a péči druhých lidí. Častou emocí dnešní doby je strach. Že jsme sami, že budeme sami, že to špatně dopadne, že nám někdo ublíží, že nás někdo zneužije. Strach velmi blokuje a svazuje nohy. Často má svůj původ v našem dětství a většinou souvisí se vzorci našeho chování k rodičům. Souvisí také s naší touhou být dobří, být přijati a oceněni. Zasloužit si lásku a pozornost druhých. Strach nás oslabuje, protože tak nevědomě předáváme svoji sílu a akcesch

Když zjistíte, že ztrácíte spojení sami se sebou, když cítíte stres, neklid a hlavou se vám honí spousta myšlenek, je to ten správný čas usednout do meditace. Sedni si na podložku a nebo na koberec a dýchej. Dýchej a pozoruj svůj nádech a výdech. Nádech na čtyři, výdech na čtyři… S každým výdechem uvolni svoje obavy, prodýchej dotěrné myšlenky, pocity a emoce a po několika minutách se budeš cítit jako znovuzrozený. Spojení opět navázáno. Foto: Jarmila Voženílková

Pro jógovou praxi není třeba speciální podložka, speciální obleček, speciální místnost ani speciální vyzařování. Pokud si osvojíme jógovou praxi jako něco přirozeného, do života vědomě přicházejícího, pak tím nejlepším jógovým studiem je místo, kde se právě nacházíte, speciálním oblečkem je přesně to, co máte právě na sobě a speciální vyzařování vám obstará vědomé prožívání přítomného okamžiku a zdravý nadhled z pozice pozorovatele. Foto: Jarmila Voženílková

Milé ženy, populární články, semináře a hovory dnešní doby se točí kolem emancipace, feminizace a patriarchátu. Ženy zotročeny muži a jejich nároky, mužskou společností, požadavky zastaralého systému. Často poslouchám nářky silných a duchovních žen o tom, jak jsou muži nechápaví, necitliví, neduchovní, přízemní, naprosto p r i m i t i v n í…. Milé ženy, nevnímám až tak naléhavě problémy ve vztahu muži ženy, jako problémy ve vztahu žena k ženám a žen k sobě samotným. A tady se to odvíjí, tady to začíná. Ženy to nerady slyší, ale náš muž, přítel, partner pouze zrcadlí to, co samy prezentujeme. A často i naši skrytou agresivitu, urputnost, nelaskavost, necitlivost, netaktnost, zmatenost… a především muž ženě zrcadlí její zdánlivou sebedůvěru a potlačené sebevědomí. Ženství má spoustu podob a záleží na tom, jakou zrovna kopírujeme. Vzorec může být v dětství, podle toho jakou roli ženy (matky, milenky) nám nabídla naše maminka. Pak nevědomě jdeme cestou maminky a zřej

Setkání s někým, kdo je vám velmi drahý. Setkání s vaším tělem. Je jedno, jaký k němu máte vztah, protože ten mohl začít prapodivně. Možná vaši rodiče často komentovali, jak vypadáte a jak byste se tedy měli cítit. Možná vám lékař řekl, že až tak všechno s vaším tělem není v pořádku a začali jste se o ně bát. Možná vás nepřijali do baletu a nebo do sportovního klubu, protože jste nesplnili dané limity, vaše tělo prostě nevyhovovalo. Jaký vztah jste si ke svému tělu roky vytvářeli, takový ho máte možná dosud. Přišel čas vrátit se ke svému tělu a poděkovat mu. Za to jak vám slouží a za jeho upřímná poselství. Tělo vám totiž nikdy nelže. Možná se vám nechce, ale je to hodně důležité. Všemu předchází vědomé setkání a smíření. Přijetí svého těla takového, jaké opravdu je. Má svoji historii, svoji paměť a také svoje nedostatky. Ale má také svoji krásu, originalitu a jedinečnost. Nikdo nemá takové tělo, jaké máte vy. Nikdo neumí napodobit vaši chůzi, způ

Když si zadáte do počítače slovo jóga, vyběhne vám spousta obrázků s krásnými mladými a štíhlými ženami, jejichž těla jsou buď vyfocená ve složitých jógových pozicích, které vyžadují sílu a pružnost olympijských gymnastek a nebo sedí v lotosovém sedu, ruce v modlitbě, zavřené oči a jejich tvář prozařuje blažený úsměv, který je provází na cestě k osvícení. V reálu pak spousta žen přichází na lekce jógy s přáním vypadat velmi podobně. A prožívat TO velmi podobně. Očekávají prudké a velké změny ve svých životech. Poctivě praktikují ásany, mění stravu, kupují si ekologické láhve na pití, zdravé karimatky a bio oblečení, ale přesto jim výsledek nějak uniká. Začínají se obviňovat z toho, že málo cvičí, špatně se stravují…prostě z toho, že s nimi není něco v pořádku. Jsou také ženy, které na lekci jógy raději nedorazí vůbec, protože jak už jsem víckrát slyšela: „To bych nikdy neudělala, tam já nohu prostě nedám, na jógu jsem málo ohebná, už jsem stará, styděla bych se…“. Tro

…mít svoje místo a soukromí, když se potřebujete propojit s tím, co právě prožíváte a nebo co vás zaskočilo….místo, kde můžete být sami a dát průchod emocím, prožitkům a strachům. V dnešní době povinné výkonnosti a povinného kolektivního spoluprožívání a řekla bych často i povinného pozitivního vyladění může být problém najít si místečko a být tam v klidu a nerušeně tak dlouho, ja k potřebujeme. Stáhnout se z okolního světa, projít si fází temna a najít sílu a odvahu k novým začátkům. Tak jako mi byl kdysi bezpečnou a všeobjímající oporou ašrám na břehu Indického oceánu, když jsem procházela velkou osobní a profesní krizí, tak jako se stalo chrámem mé auto, kde jsem se mohla nahlas vyplakat, když mi umřela maminka. Chybí nám chráněné místo, kde se můžeme důstojně rozloučit s tím, jací jsme byli a co jsme prožili a kde můžeme vyhlížet naše nové já. A tak zahlceni tím co cítíme, se přesto nutíme do společensky přijatelných postojů, protože přece všechno špatné je

Dneska jsem si dala tu "práci" a zamĕřila jsem se na muže. Odpoledne byl na pláži velký vítr a koukala jsem na rybářské lodĕ, které se houpaly na mohutných vlnách a indičtí muži mĕli co dĕlat, aby lodĕ udrželi na moři. Zvládali to perfektnĕ a beze slov. I z dálky vypadali jako muži. Tím myslím situaci kdy jdete po ulici a nevíte, jestli jde před vámi muž a nebo žena.  A pak jsem se rozhlédla kolem sebe a koukala jsem na muže turisty. Myslím, že málokterý z nich by dneska mĕl tu sílu. Vidĕla jsem spoustu štíhlounkých a éterických mužů s culíkem a zadumaným filozofickým výrazem. Uvĕdomila jsem si, jak všechny ty civilizační zmĕny - málo přirozené fyzické práce, technologický pokrok, zmĕna stravy, ztráta propojení se svými kořeny a rodinnými hodnotami...jak to a mnoho dalšího mĕní i všechno ostatní a jak to všechno postupnĕ vede k nejistotĕ a pochybnostem nejenom v oblasti vztahů.  Je pravdĕpodobné, že tam kde nejsou muži, nejsou ani ženy. Foto: Jarmila Vož