Satori Blog

„…S přibývajícím odpolednem se naše stíny prodlužují. V noci ve tmě, se pak stáváme vlastními stíny…“ Tom Robbins Skvělá myšlenka ve společnosti dalších skvělých myšlenek v knize Parfém bláznivého tance mě oslovila, protože mám ráda klid pozdního odpoledne a ráda pozoruji hru světla a stínu přecházející přes můj pokoj a přes můj oltáříček a jeho nájemníky. Vždycky mě zajímal tanec světla a stínu, jejich vzájemné propojení a chvíle, kdy přebírá vládu světlo a kdy stín a kdy potom všechno zahalí tma. Každý okamžik má jinou energii a jinou atmosféru. Tak jako v našem životě. Energie pozdního odpoledne uvolnila prostor stínům a zachytila Ganéšu v neobvyklých liniích a tím probudila moji fantazii. Máme rádi plné nasvícení poledním sluncem, kdy si užíváme jasnou a hřejivou Lví energii, která nám umožní mít v tom jasno a nebýt opomenutí při prezentaci svého majestátu. Odpolední světlo přináší harmonizující energii znamení Vah, kdy pozorujeme prodlužující se stíny a snaž

Ráda fotím a jako každý, kdo touží mít hezké fotky, jsem kdysi začínala tím, že jsem hledala dokonalý objekt, dokonalé světlo a dokonalé pozadí. Ne pokaždé se mi to všechno podařilo a pak jsem fotku buď vymazala a nebo upravila na počítači. Tady okrojit, tady zesvětlit, vymazat pána, který přečníval do záběru, záběr mnohokrát opakovat… A pak jsem v Indii fotila svaté muže, kteří mi focení odsouhlasili a opět jsem si hlídala vodorovnou rovinku, světlo, vyvážené pozadí….a cvakla. Jenže co kdyby náhodou to nebylo ono…, takže ještě jednou…pánové mě trpělivě sledovali a v poslední vteřině, než jsem to zmáčkla, mi do záběru skočil malý indický kluk. A já se rozesmála. Pánové se rozloučili kývnutím hlavou, já poděkovala za fotku a za osvícení. Ten malý indický kluk mi ukázal, že fotka není o dokonalosti, ale o okamžiku. Jedno zásadní pochopení odkryje další velmi podobné situace a celé vám to docvakne. Pojmenujete něco, co jste doposud ani nezaznamenali a pochopíte. Snah

Novoluní v Rybách je to, co všichni tak moc potřebujeme. Stáhnout pozornost z vnějšího světa informací, blikajících reklam a hromadného sdílení. Vrátit se do ticha svého vlastního soukromí a vnitřních prožitků. Kdo to umí? Kdo to umí, aniž by se ptal druhých, co má cítit a jak to má udělat? Vypnout všechna svá napojení a propojení a zůstat sami se sebou. Naladit se na Lunární energii klidu a plynutí, jenom být, pozorovat a prožívat. Přijmout abstinenční neklid z toho náhlého ticha a ztráty kontroly nad vším. Projít detoxikací informačního a společenského propojení a nedělat vůbec nic. Hluboký ponor do neznámých vod svých pocitů, emocí a prožitků. V roli potápěče, který má k dispozici pouze to, co právě má. Bombu s kyslíkem, odvahu a nekonečnou hloubku svojí duše spolu s odkazy všech našich předků dávné minulosti. Foto: Jarmila Voženílková 

Tak se opět ozvalo moje indické bolavé ucho. V lednu jsem ho uprosila a umeditovala, nechala si promasírovat a proklepat hlavu a s pozitivním očekáváním a zaříkáváním a spolu s užíváním neemu si dalo říct. Ale nezapomnělo. Jenom co zjistilo, že v Česku už může, rozbolavělo se znovu. Kapali jsme, diskutovali jsme - spolu, zkoumali jsme co nemůže a nebo nechce slyšet, ale vedlo si svoji. Prostě bolelo čím dál víc a pak přestalo poslouchat úplně. A když už mě ty čáry máry přestaly bavit, polohluchá a bolavá jsem se vypravila na ORL pohotovost. A tam si ho prohlédl pan doktor a předepsal mu antibiotika. A na to ucho slyšelo. Za dva dny hýčkání, prohřívání a užívání se mi odměnilo znovuslyšením a úlevou. Tak teď se snažím zaslechnout svoji intuici, jestli si tak náhodou nekomplikuji život, když jdu cestou dobrých rad, místo toho, abych poslechla svůj zdravý selský rozum. Tedy pokud mu ještě umím naslouchat. Jak mi připomnělo moje ucho. Děkuji mu za lekci, příště na něj b

Původně to byla bolest hrudní páteře a noční brnění rukou. Uvařím bylinkový čaj, sedíme na pohankových válcích a povídáme si. Poslouchám o bolesti hrudní páteře, která střílí až do lopatky, poslouchám o počasí, o malém pejskovi a opravě rodinného domečku. Přesouváme se na podložku a začínáme dýchat. Vědomý nádech a vědomý výdech, rytmus dechu a řeč těla… Následuje několik hlubokých uvolňujících pozic, vizualizace…přichází pocity, spousta emocí a s nimi nový příběh. Poslouchám vyprávění o nenaplněném vztahu a bolavém rozloučení, poslouchám o nesmírném stesku, potlačovaném pláči a prázdné náruči. Poslouchám o ztrátě životního smyslu, o bezesných nocích… Jak moc jsme zranitelní a jak velmi se chráníme sami před sebou. Jak moc se chráníme před bolestí, která putuje různými cestami a rovinami našeho bytí, abychom ji znovu a znovu potkávali v jiném převleku, abychom ji znovu prožívali v různých podobách a připomenutí. A jak jsou naše životní příběhy jedinečné a neopak