Satori Blog

Tento článeček je mým úplně prvním, který jsem před mnoha lety napsala a který vlastně odstartoval, ještě v té době neexistující, Blog Satori. Od té doby jsem už napsala mnoho příběhů ze svého života a o životě vůbec. Odjezd do ašrámu v jižní Indii a studium jógy a jógové terapie s mým indickým učitelem mi naprosto změnilo život a vždy budu svému učiteli velmi vděčná za všechno, co mi neodpustil a taky za jeho podporu, když už jsem to chtěla v jednom okamžiku vzdát. Stejně tak veliké díky patří i jeho ženě 💞 Článek jsem neopravovala, nechala jsem ho v původní podobě 😊 Jižní Indie   Jižní Indie se mi jen tak přihodila. Nikdy mě nenapadlo, že pojedu do Indie. Mým snem byla vždy Jižní Amerika. Prožívala jsem v té době velmi obtížné životní období. Díky svým znalostem astrologie jsem tušila, co se děje a proč se to děje. Ale to je jedna úroveň jak prožívat realitu, tedy rozumem. A pak jsou tu ještě pocity a emoce a to si prostě nevysvětlíte. Tam si to potřebu...

  Říkala jsem si, že by byla škoda opomenout takovou šikovnou věcičku, jako je thajské masážní dřevo. Dlouho jsem po něm pokukovala a pak mi ho jedna dobrá duše půjčila, abych si mohla vyzkoušet, jak to vlastně funguje. Nejdříve jsem si vůbec neuměla představit, že bych si na něj lehla. Lehla jsem si.  Pak jsem si neuměla představit, že bych si na něj lehla, natáhla nohy a vyndala zpod hlavy polštářek. I k tomu jsem došla. Jak? Takže jak já ráda říkám, že všechno je jóga, pojala jsem i tuto zkušenost jako zcela jógovou. Jsme zvyklí stále něco pro něco dělat. Nějak si neumíme představit, že by se něco mohlo dít jen tak samo od sebe, aniž bychom to řídili, měřili, aniž bychom zasahovali a korigovali. A o tom to přesně je. Jógový přístup je o tom, udělat něčemu prostor, uvolnit se do situace, do těla a do mysli, nezasahovat, ale jenom pozorovat. A důvěřovat. Pokud zůstanu v napětí a strachu, neuvolním se. Uvolnit se znamená pustit kontrolu, všechny predikce, strachy a ...

Ženské archetypy. Kolik z nás touží být Královnou, Bohyní a Kněžkou. Je to přirozené, hledat ve svém životě něco vyjímečného a sebeposilujícího. A pak nám může uniknout i něco podstatného.   Bylo to právě v tomto období Dušiček, kdy se mi hodně připomíná moje maminka. Ale letos to bylo jiné. Letos jsem hodně myslela na svoji babičku. Tu druhou babičku. Abych to vysvětlila – když jsem byla malá, moji rodiče se rozvedli a já jsem tak asi v osmi letech ztratila kontakt se svojí druhou babičkou, maminkou mého otce, babičkou Lídou. Spolu s dědečkem se uzavřeli za nedobytnou hradbu zklamání a odmítání, čímž tak trestali moji mamku, ale bohužel i mě. Postupně jsem je přestala navštěvovat, odmítali kontakt a vlastně moje poslední návštěva u nich byla, když jsem už byla dospělá a přijela jsem jim představit jejich pravnoučata. Babičku Lídu si pamatuji jako ženu naprosto oddanou svému muži. Můj děda byl váženou osobou v ostravském oboru strojírenství a babička byl...