Jižní Indie 2011

Tento článeček je mým úplně prvním, který jsem před mnoha lety napsala a který vlastně odstartoval, ještě v té době neexistující, Blog Satori. Od té doby jsem už napsala mnoho příběhů ze svého života a o životě vůbec. Odjezd do ašrámu v jižní Indii a studium jógy a jógové terapie s mým indickým učitelem mi naprosto změnilo život a vždy budu svému učiteli velmi vděčná za všechno, co mi neodpustil a taky za jeho podporu, když už jsem to chtěla v jednom okamžiku vzdát. Stejně tak veliké díky patří i jeho ženě 💞
Článek jsem neopravovala, nechala jsem ho v původní podobě 😊

Jižní Indie
 
Jižní Indie se mi jen tak přihodila. Nikdy mě nenapadlo, že pojedu do Indie. Mým snem byla vždy Jižní Amerika.
Prožívala jsem v té době velmi obtížné životní období. Díky svým znalostem astrologie jsem tušila, co se děje a proč se to děje. Ale to je jedna úroveň jak prožívat realitu, tedy rozumem. A pak jsou tu ještě pocity a emoce a to si prostě nevysvětlíte. Tam si to potřebujete prožít. A když jsem cítila, že je nejhůř, dostala jsem na vybranou: antidepresiva a nebo něco jiného. Rozhodla jsem se pro něco jiného.

A protože mám ráda jógu a učím jógu, zadala jsem si v počítači do vyhledávače: jóga Indie. Vyjely mi pobyty a kurzy, ale nejvíce mě zaujal kurz jógové terapie v jižní Indii a to především proto, že jsem chtěla zjistit, jak jóga léčí a taky proto, že ašrám, kde se kurz konal, je přímo na břehu Indického oceánu. Moje angličtina byla velmi slabá, ale to mě netrápilo, cítila jsem, že prostě musím odjet a svoje životní cestičky znovu přerovnat.
Rozhodla jsem se na poslední chvíli, takže jsem už nestihla žádná očkování a v podstatě mi to v té době bylo jedno. Jestli umřu tady pod tíhou reality, která mi podlomila kolena a nebo v Indii na břišní tyfus.

Zabalila jsem si do velkého kufru svých 30 kilo, odletěla jsem a mračila jsem se na celý svět. To že jsem v Indii, jsem si uvědomila, až když jsem vystoupila z letadla. Jiný vzduch, palmy, velké vedro. 

Od první chvíle mi vadila spousta věcí, zejména když se někdo jen tak usmíval a nebo když jsem zjistila, že si svojí angličtinou nepožádám ani o sklenici vody. Vadilo mi spaní ve stanech, nemohla jsem si ráno vyfénovat vlasy (jak jsem byla třicet let zvyklá), všude vládla přísná disciplína a nikoho nezajímalo, že mám zmačkané všechno oblečení, které jsem si doma pečlivě vyžehlila. Každý se tvářil, že je všechno v pohodě, jenom já jsem cítila, že není. A k tomu jsem musela vstávat brzy ráno, hodiny sedět na zemi ve zkříženém sedu a se vzpřímenou páteří, pít slanou vodu, poslouchat dlouhé přednášky v angličtině, cvičit a dodržovat čas na minuty. Malinké chviličky volna jsem využívala na letmé pozdravení oceánu a přeprání věčně propoceného oblečení. Tak moc jsem toužila sedět hodiny u vody a plakat, naříkat, nadávat a pak někde pod palmou umřít. Bylo mi těžko.

A jak jsem se na tu Indii mračila, tak ona mi to pěkně zrcadlila. Onemocněla jsem. Najednou a bez varování.

Zvracení, průjem, horečka, slabost, strach…. Teprve teď jsem se začala bát, že se úplně odvodním a opravdu umřu. I když jsem si to předešlé dny skoro přála.
Celou noc jsem proplakala, proležela a proseděla na záchodě a to tak, abych neprobudila svoje spolubydlící.
Ráno mi bylo jasné, že umírám a ještě v Indii.
Žena mého indického učitele byla moje velká opora. Odmítla řeči o mém umírání a odvezla mě nejdříve k lékaři a pak do nemocnice.
Co jsem si zapamatovala z nějaké cestovní příručky, tak to byla informace o jednorázových injekčních jehlách.
Byla jsem tak slabá a nešťastná, ale na toto jsem se ještě zeptala, než mi jehla propíchla žílu. Prý jsou jednorázové…
A pak už jsem to všechno pustila. Bylo mi jedno, jestli mám a nebo nemám vyfoukané vlasy fénem, jestli ležím v propoceném a nevyžehleném tričku, jestli umím anglicky….prostě mi to bylo všechno jedno.
Cítila jsem, že jsou věci, které prostě nezvládám, které jsou silnější než já a že je jednodušší to všechno pustit a nechat být.

Teprve mnohem později jsem si uvědomila, že to byl ten bod obratu. Ta chvíle, kdy jsem svoji kontrolu a moc pustila a umožnila tak, aby se věci děly samy. Uvolnila jsem energii, kterou jsem pevně držela a dala jsem jí tak možnost, aby nabrala směr, který měla.

Teprve po tomto mém onemocnění se věci začaly měnit. Přišla radost a vděk. Že můžu být na tak krásném místě a s lidmi, kteří mi dávají zpětnou vazbu, kteří mi tak jemně a šetrně ukazují, kde si sama ubližuji. Začala jsem si užívat plnými doušky a pořádně jsem se kolem sebe rozhlédla. Indii jsem si zamilovala. Její obyvatele, její vibrace. Její laskavost, otevřenost, krásu a vlídnost.

Po roce jsem se na to samé místo vrátila. Do ašrámu, za svými učiteli. Zpátky na místo, kde došlo k obratu. Přiletěla jsem s báglem, který měl dvanáct kilo, nevadilo mi, že nemám s sebou barvu na vlasy a že se v Indii věci dějí jinak, než bychom čekali. Pokud si myslíme, že Indie je jiná, pak zjistíme, že je naprosto jiná. Indie vždycky překvapí. 

Po pár dnech v ašrámu jsem odjela na plánované cesty. Procestovala jsem část jižní Indie, jela jsem indickými vlaky, objevila jsem tajemnou středověkem vonící Gokarnu, kde se mi plnila přání na počkání.
Užívala jsem si plnými doušky oceán, chvilky klidu nad kávičkou, cestování po městech a setkávání s milými obyvateli Indie.
Praktikovala jsem jógu, zúčastnila jsem se mnoha náboženských obřadů, obdivovala jsem kostely, mešity i hinduistické chrámy a krásnou přírodu… Ale především jsem si uvědomila, jak moc se pro mě za ten rok změnilo, jak hodně mě Indie a lidé, které jsem tam potkala, obdarovali a potěšili. A jak všechno to, co se mi kdysi zdálo hodně těžké a nespravedlivé, bylo důležité prožít. A to proto, abych odjela a dostala se tam, kam jsem to nikdy neplánovala.
 
Svoje povídání věnuji všem, které v životě potkají těžké chvíle a začnou si myslet, že tím všechno dobré končí. Nekončí. Je to nabídka k tomu uzavřít to, co už nefunguje a jenom překáží. Vždycky je šance vykročit dál. Jediné co nás blokuje, jsou naše strachy a předsudky. Vždycky je to o nás. Náhody neexistují a všechno spolu souvisí.

Únor 2011

 
Fotky jsou moje úplně první indické, které jsem zachránila z už nefunkčního starého počítače. Vlastně si teď uvědomuji, že teprve po návratu z první Indie jsem začala ráda psát a fotit. A to mi zůstalo. I ta Indie 😊