Strážkyně ohně - pro babičku Lídu
Ženské archetypy.
Kolik z nás touží být Královnou, Bohyní a Kněžkou.
Je to přirozené, hledat ve svém životě něco vyjímečného a sebeposilujícího. A pak nám může uniknout i něco podstatného.
Bylo to právě v tomto období Dušiček, kdy se mi hodně připomíná moje maminka. Ale letos to bylo jiné. Letos jsem hodně myslela na svoji babičku. Tu druhou babičku. Abych to vysvětlila – když jsem byla malá, moji rodiče se rozvedli a já jsem tak asi v osmi letech ztratila kontakt se svojí druhou babičkou, maminkou mého otce, babičkou Lídou. Spolu s dědečkem se uzavřeli za nedobytnou hradbu zklamání a odmítání, čímž tak trestali moji mamku, ale bohužel i mě. Postupně jsem je přestala navštěvovat, odmítali kontakt a vlastně moje poslední návštěva u nich byla, když jsem už byla dospělá a přijela jsem jim představit jejich pravnoučata.
Babičku Lídu si pamatuji jako ženu naprosto oddanou svému muži. Můj děda byl váženou osobou v ostravském oboru strojírenství a babička byla ženou v domácnosti, jak už to tak bývalo. Babička Lída se celý život starala o svého muže, nikdy neměla svoje koníčky, svoji zálibu, svoje kamarádky a vlastně jedinou vnučkou jsem byla já, takže neměla ani kontakt se svojí blízkou rodinou. Jak jsem se pak po smrti svého otce dozvěděla, babička s dědou se ani nestýkali se svými původními rodinami. Žili si tak sami pro sebe. A jak jsem už říkala, babička byla naprosto oddaná svému muži, kterého poslouchala na slovo, kterému pravidelně vařila, pečovala o domácnost, nákupy a připravovala mu na pátou hodinu odpoledne legendární svačinky, když se vracel z Vítkovických železáren domů. Jako malá si pamatuji, že večery trávili u televize, důležité byly zprávy, po kterých jsem musela se zavírajícím se okem na obrazovce jít spát. Pamětníci si pamatují 😊
Když se naši rozvedli, trošku jsem tam vnímala maminčino občasné rýpnutí do babičky ve smyslu, že vlastně celý život jenom seděla doma, nic nedokázala, nikam nejela, v ničem se nerealizovala, že byla vlastně jenom takovou služkou.
Tolik roků uplynulo a nikdy mě nenapadlo se zaobírat tím, co už dávno bylo řečeno a uzavřeno. Takové ty svaté pravdy.
Až na letošní Dušičky se můj stín tak trochu plíživě přihlásil a koukal, co já na to.
Moje dcera hodně zhubla a pořídila si veliké brýle, tak jak je to teď v módě a když jsme byli na výletě v Polsku (babička Lída byla napůl Polka) všichni jsme stáli v parku a sledovali vnučku na hřišti, otočila se dcera na mě, aby mi něco řekla a já najednou v tom okamžiku uviděla něco naprosto nezvyklého a trefného: „Babička Lída!“, vykřikla jsem a podívali jsme se s mým mužem na sebe. V tom okamžiku to tam prostě bylo. Babička Lída byla zpátky a jenom jsme přijeli domů, našla jsem fotky a koukali jsme nevěřícně na tu podobu. Jak může být pravnučka podobná svojí prababičce, kterou viděla jednou v životě.
A když dcera s vnučkou odjely domů, my jsme se vrátili na chatu. Bylo to přesně na Dušičky a na temnou noc v energii NOVu ve Štíru.
V noci jsem měla hodně živý sen. Byla jsem v Indii (večer jsme řešili letenky, takže nic neobvyklého 😊) a seděla jsem tam u stolu s dalšími neznámými ženami. Přišla vědma s pronikavýma očima, sedla si naproti a každé z nás řekla naši minulost.
Vzbudila jsem se nejenom s překvapením z tohoto silného snu, ale s pohoršením…že co to je?
Mohla jsem být Královna, Kněžka, Bohyně…a teď toto?
Nejdříve jsem se probírala svými pocity a emocemi, snažila jsem se ten sen nějak uchopit, ale nechtělo se mi…posluhovačka…a pak jsem si vzpomněla na babičku Lídu. Prostě mi tam do toho zase skočila a mně se otevřelo téma ženy v domácnosti, ženy, která slouží svému muži, sebehodnota, seberealizace, oběť…?
Říkala jsem si, že to je určitě o archetypu, že za tím bude něco více a otevřela jsem krásnou knížku od Ingrid Tůmové, Síla archetypů ženské duše.
Nejdříve jsem si připomněla archetyp Oběť, protože takto jsem babičku vnímala a takto jsem vnímala všechny ženy, které se obětují svým mužům a svojí rodině. Vnímáte to značkování?
Ale to nebylo ono a tak jsem si uvědomila, že potřebuji průvodce.
Napsala jsem přímo Ingrid a ona mě navedla.
A tak jsem druhý den ráno brzy vstala, zatopila v kamnech 😊 a abych nerušila svého spícího muže 😊 sedla jsem si na terasu a začetla se do vytypovaných archetypů ženství. A tak jsem se vrtěla a vrtěla, ale když jsem začala číst Strážkyni ohně, zůstala jsem přikovaná ke křesílku. Začala jsem si číst příběh mojí babičky Lídy, ale viděný úplně jinýma očima a tak jsem si vlastně četla příběhy mnoha žen, našich rodů, které máme zaškatulkované jako ty nešťastné a trpící, ale ono to mohlo být taky trochu jinak, protože nic není jenom černé a nic není jenom bílé. A není dobrý archetyp a špatný archetyp. Záleží, na co se zaměříme, jak to prožíváme a co si z toho kolektivního vnímání a posuzování přivlastníme.
Možná, že když odsoudíme a zavrhneme předem to, čemu až tak nerozumíme a co zůstalo divné, skryté a tajemné, pak se nedostaneme přes ten stín k onomu světlu. Tak jako jsem vnímala babičku Lídu jako něco odstrašujícího, je tam i něco obdivuhodného. Teď to dokážu vidět i v jinak.
Všechny toužíme po Královně, Bohyni a Kněžce, ale pak nám utíkají i tyto stíny naší dávné minulosti.
Bojíme se „obětovat“ rodině, bojíme se být „jenom“ hospodyňkou, kuchařkou, matkou a manželkou, ale co když i v tomto je spousta potenciálu pro spokojenou rodinu, pro spokojenost a klid nás všech, jako podoba pevného a jistého základu ze kterého se pak vydáváme do světa za svými projekty a za svými sny?
Je potom kam se vracet?
Co když ve snaze neustrnout v roli domácí posluhovačky, jak známe z historie našich maminek, babiček a prababiček se příliš moc odkláníme k aktivitě, nezávislosti, božskosti a nevšednosti a přitom míjíme ten zdravý střed?
Dokážeme čerpat ze síly svých archetypů a ze síly svých vlastních postojů a představ a najdeme v tom onu zdravou rovnováhu, která je ku prospěchu nejenom těm, kteří jsou nám blízcí, ale především ku prospěchu nás samotných?
Jak moc chceme opravovat a odsuzovat svoji minulost aniž bychom připustili, že i ona má svoji sílu a moudrost a důležité místo v našem životě?
Píšu toto všechno jako vzpomínku nejenom pro moji babičku Lídu, ale pro všechny ženy, které citlivě a jemně vnímají svoje životní poslání, které nemají potřebu kritizovat a napomínat ženy svojí minulosti a ženy vůbec. Pro všechny, které si váží žen ve všech jejich podobách a službách, protože nikdy nevíme, proč někdo dělá to či ono, a přesto není důvod ho odsoudit a odmítnou.
Někdy nemusíme rozumět všemu, co se stalo. Stačí to přijmout.
Kolik z nás touží být Královnou, Bohyní a Kněžkou.
Je to přirozené, hledat ve svém životě něco vyjímečného a sebeposilujícího. A pak nám může uniknout i něco podstatného.
Bylo to právě v tomto období Dušiček, kdy se mi hodně připomíná moje maminka. Ale letos to bylo jiné. Letos jsem hodně myslela na svoji babičku. Tu druhou babičku. Abych to vysvětlila – když jsem byla malá, moji rodiče se rozvedli a já jsem tak asi v osmi letech ztratila kontakt se svojí druhou babičkou, maminkou mého otce, babičkou Lídou. Spolu s dědečkem se uzavřeli za nedobytnou hradbu zklamání a odmítání, čímž tak trestali moji mamku, ale bohužel i mě. Postupně jsem je přestala navštěvovat, odmítali kontakt a vlastně moje poslední návštěva u nich byla, když jsem už byla dospělá a přijela jsem jim představit jejich pravnoučata.
Babičku Lídu si pamatuji jako ženu naprosto oddanou svému muži. Můj děda byl váženou osobou v ostravském oboru strojírenství a babička byla ženou v domácnosti, jak už to tak bývalo. Babička Lída se celý život starala o svého muže, nikdy neměla svoje koníčky, svoji zálibu, svoje kamarádky a vlastně jedinou vnučkou jsem byla já, takže neměla ani kontakt se svojí blízkou rodinou. Jak jsem se pak po smrti svého otce dozvěděla, babička s dědou se ani nestýkali se svými původními rodinami. Žili si tak sami pro sebe. A jak jsem už říkala, babička byla naprosto oddaná svému muži, kterého poslouchala na slovo, kterému pravidelně vařila, pečovala o domácnost, nákupy a připravovala mu na pátou hodinu odpoledne legendární svačinky, když se vracel z Vítkovických železáren domů. Jako malá si pamatuji, že večery trávili u televize, důležité byly zprávy, po kterých jsem musela se zavírajícím se okem na obrazovce jít spát. Pamětníci si pamatují 😊
Když se naši rozvedli, trošku jsem tam vnímala maminčino občasné rýpnutí do babičky ve smyslu, že vlastně celý život jenom seděla doma, nic nedokázala, nikam nejela, v ničem se nerealizovala, že byla vlastně jenom takovou služkou.
Tolik roků uplynulo a nikdy mě nenapadlo se zaobírat tím, co už dávno bylo řečeno a uzavřeno. Takové ty svaté pravdy.
Až na letošní Dušičky se můj stín tak trochu plíživě přihlásil a koukal, co já na to.
Moje dcera hodně zhubla a pořídila si veliké brýle, tak jak je to teď v módě a když jsme byli na výletě v Polsku (babička Lída byla napůl Polka) všichni jsme stáli v parku a sledovali vnučku na hřišti, otočila se dcera na mě, aby mi něco řekla a já najednou v tom okamžiku uviděla něco naprosto nezvyklého a trefného: „Babička Lída!“, vykřikla jsem a podívali jsme se s mým mužem na sebe. V tom okamžiku to tam prostě bylo. Babička Lída byla zpátky a jenom jsme přijeli domů, našla jsem fotky a koukali jsme nevěřícně na tu podobu. Jak může být pravnučka podobná svojí prababičce, kterou viděla jednou v životě.
A když dcera s vnučkou odjely domů, my jsme se vrátili na chatu. Bylo to přesně na Dušičky a na temnou noc v energii NOVu ve Štíru.
V noci jsem měla hodně živý sen. Byla jsem v Indii (večer jsme řešili letenky, takže nic neobvyklého 😊) a seděla jsem tam u stolu s dalšími neznámými ženami. Přišla vědma s pronikavýma očima, sedla si naproti a každé z nás řekla naši minulost.
Vzbudila jsem se nejenom s překvapením z tohoto silného snu, ale s pohoršením…že co to je?
Mohla jsem být Královna, Kněžka, Bohyně…a teď toto?
Nejdříve jsem se probírala svými pocity a emocemi, snažila jsem se ten sen nějak uchopit, ale nechtělo se mi…posluhovačka…a pak jsem si vzpomněla na babičku Lídu. Prostě mi tam do toho zase skočila a mně se otevřelo téma ženy v domácnosti, ženy, která slouží svému muži, sebehodnota, seberealizace, oběť…?
Říkala jsem si, že to je určitě o archetypu, že za tím bude něco více a otevřela jsem krásnou knížku od Ingrid Tůmové, Síla archetypů ženské duše.
Nejdříve jsem si připomněla archetyp Oběť, protože takto jsem babičku vnímala a takto jsem vnímala všechny ženy, které se obětují svým mužům a svojí rodině. Vnímáte to značkování?
Ale to nebylo ono a tak jsem si uvědomila, že potřebuji průvodce.
Napsala jsem přímo Ingrid a ona mě navedla.
A tak jsem druhý den ráno brzy vstala, zatopila v kamnech 😊 a abych nerušila svého spícího muže 😊 sedla jsem si na terasu a začetla se do vytypovaných archetypů ženství. A tak jsem se vrtěla a vrtěla, ale když jsem začala číst Strážkyni ohně, zůstala jsem přikovaná ke křesílku. Začala jsem si číst příběh mojí babičky Lídy, ale viděný úplně jinýma očima a tak jsem si vlastně četla příběhy mnoha žen, našich rodů, které máme zaškatulkované jako ty nešťastné a trpící, ale ono to mohlo být taky trochu jinak, protože nic není jenom černé a nic není jenom bílé. A není dobrý archetyp a špatný archetyp. Záleží, na co se zaměříme, jak to prožíváme a co si z toho kolektivního vnímání a posuzování přivlastníme.
Možná, že když odsoudíme a zavrhneme předem to, čemu až tak nerozumíme a co zůstalo divné, skryté a tajemné, pak se nedostaneme přes ten stín k onomu světlu. Tak jako jsem vnímala babičku Lídu jako něco odstrašujícího, je tam i něco obdivuhodného. Teď to dokážu vidět i v jinak.
Všechny toužíme po Královně, Bohyni a Kněžce, ale pak nám utíkají i tyto stíny naší dávné minulosti.
Bojíme se „obětovat“ rodině, bojíme se být „jenom“ hospodyňkou, kuchařkou, matkou a manželkou, ale co když i v tomto je spousta potenciálu pro spokojenou rodinu, pro spokojenost a klid nás všech, jako podoba pevného a jistého základu ze kterého se pak vydáváme do světa za svými projekty a za svými sny?
Je potom kam se vracet?
Co když ve snaze neustrnout v roli domácí posluhovačky, jak známe z historie našich maminek, babiček a prababiček se příliš moc odkláníme k aktivitě, nezávislosti, božskosti a nevšednosti a přitom míjíme ten zdravý střed?
Dokážeme čerpat ze síly svých archetypů a ze síly svých vlastních postojů a představ a najdeme v tom onu zdravou rovnováhu, která je ku prospěchu nejenom těm, kteří jsou nám blízcí, ale především ku prospěchu nás samotných?
Jak moc chceme opravovat a odsuzovat svoji minulost aniž bychom připustili, že i ona má svoji sílu a moudrost a důležité místo v našem životě?
Píšu toto všechno jako vzpomínku nejenom pro moji babičku Lídu, ale pro všechny ženy, které citlivě a jemně vnímají svoje životní poslání, které nemají potřebu kritizovat a napomínat ženy svojí minulosti a ženy vůbec. Pro všechny, které si váží žen ve všech jejich podobách a službách, protože nikdy nevíme, proč někdo dělá to či ono, a přesto není důvod ho odsoudit a odmítnou.
Někdy nemusíme rozumět všemu, co se stalo. Stačí to přijmout.
Taky se to pořád učím... 😊
Komentáře
Okomentovat