Cesta k osvícení
Tak jsem se letos ráda
vracela do náruče Matky Indie. Už když jsem vystoupila z letadla, potěšily
mě známé vůně a pachy, ve vzduchu lepivá prádelna, úsměvy a jiskřivé oči
okolo…..jsem doma.
Matka Indie mě pevně objala, i s mými antibiotiky, se kterými nesmím na sluníčko, i s nařízeným klidovým režimem, takovou celou pomuchlanou předchozím rokem a ušmudlanou dlouhým letem…
„Jsem tak unavená, nesmím
cvičit, nelákají mě výlety ani festivaly…co tady budu dělat? Tak moc jsem se na
tebe těšila…“ řekla jsem…
„Neboj, bude to skvělé“, zašeptala mi Matka Indie a pevně mě objala.
„Nebudeš dělat vůbec nic“, dodala.
„A to jde?“, zeptala jsem se.
„Tolik se toho ještě musíš naučit“, mrkla na mě svýma tmavýma očima.
Matka Indie mě pevně objala, i s mými antibiotiky, se kterými nesmím na sluníčko, i s nařízeným klidovým režimem, takovou celou pomuchlanou předchozím rokem a ušmudlanou dlouhým letem…
„Neboj, bude to skvělé“, zašeptala mi Matka Indie a pevně mě objala.
„Nebudeš dělat vůbec nic“, dodala.
„A to jde?“, zeptala jsem se.
„Tolik se toho ještě musíš naučit“, mrkla na mě svýma tmavýma očima.
Fotečky jsou moje
Komentáře
Okomentovat