Milé ženy...
Milé ženy,
populární články, semináře a hovory dnešní doby se točí kolem emancipace, feminizace a patriarchátu.
Ženy zotročeny muži a jejich nároky, mužskou společností, požadavky zastaralého systému.
Často poslouchám nářky silných a duchovních žen o tom, jak jsou muži nechápaví, necitliví, neduchovní, přízemní, naprosto p r i m i t i v n í….
Milé ženy, nevnímám až tak naléhavě problémy ve vztahu muži ženy, jako problémy ve vztahu žena k ženám a žen k sobě samotným.
A tady se to odvíjí, tady to začíná.
Ženy to nerady slyší, ale náš muž, přítel, partner pouze zrcadlí to, co samy prezentujeme.
A často i naši skrytou agresivitu, urputnost, nelaskavost, necitlivost, netaktnost, zmatenost… a především muž ženě zrcadlí její zdánlivou sebedůvěru a potlačené sebevědomí.
Ženství má spoustu podob a záleží na tom, jakou zrovna kopírujeme.
Vzorec může být v dětství, podle toho jakou roli ženy (matky, milenky) nám nabídla naše maminka. Pak nevědomě jdeme cestou maminky a zřejmě i dalších našich rodových ženských vzorů.
Někdo to označuje jako minulé životy, já to nazývám genetickou informací a formování sociálním prostředím.
Vzorec může být v osobnosti lektorky, která nás velmi inspiruje a máme tendenci ji kopírovat a napodobovat a to ve všem. To je sice velká oddanost, ale také malá odvaha a strach jít svojí vlastní cestou.
Největší problém bych řekla je právě v tom, že kopírujeme, přebíráme, napodobujeme. Nejsme autentické, neprožíváme.
V podstatě nevíme, kdo vlastně jsme. Jenom víme, jaké bychom měly být.
Známe požadavky dnešní doby, našich zaměstnavatelů, našich vzorů a našich mužů.
Ale neznáme samy sebe.
Máme strach podívat se zblízka, protože se bojíme toho, koho uvidíme.
Roky pod maskou happy and smile, pod kterou schováváme svoji vnitřní prázdnotu, smutek a nebo skryté touhy.
Roky ve věrné službě druhým pod rouškou charity, duchovna, oddanosti, ke kterým nás přivedla touha být přijaté, dobré, oceněné, pochválené – někým.
Roky zmítání se mezi různými semináři a různými duchovními partičkami, abychom tam konečně už nalezly to, co pořád hledáme, i když samy nevíme, co vlastně hledáme.
Dnešní doba je o ztrátě ženské identity.
A jak najít Muže, když neznám Ženu?
A přitom je to právě žena, která tvoří a harmonizuje vztah, atmosféru domova, lásku ke svému muži.
Nespokojená žena hledá viníka.
Nemůžeme se zlobit na muže, když nevědí co s tím a co s námi.
Dnešní doba nepotřebuje silné ženy, nepotřebuje rekonstrukci patriarchátu a novodobou feminizaci.
Dnešní doba potřebuje ženy, které dají prostor svým mužům.
A to není o ústupcích a o slabosti. To je o pochopení a přijetí naší ženskosti.
Ženy zotročeny muži a jejich nároky, mužskou společností, požadavky zastaralého systému.
Často poslouchám nářky silných a duchovních žen o tom, jak jsou muži nechápaví, necitliví, neduchovní, přízemní, naprosto p r i m i t i v n í….
Milé ženy, nevnímám až tak naléhavě problémy ve vztahu muži ženy, jako problémy ve vztahu žena k ženám a žen k sobě samotným.
A tady se to odvíjí, tady to začíná.
Ženy to nerady slyší, ale náš muž, přítel, partner pouze zrcadlí to, co samy prezentujeme.
A často i naši skrytou agresivitu, urputnost, nelaskavost, necitlivost, netaktnost, zmatenost… a především muž ženě zrcadlí její zdánlivou sebedůvěru a potlačené sebevědomí.
Ženství má spoustu podob a záleží na tom, jakou zrovna kopírujeme.
Vzorec může být v dětství, podle toho jakou roli ženy (matky, milenky) nám nabídla naše maminka. Pak nevědomě jdeme cestou maminky a zřejmě i dalších našich rodových ženských vzorů.
Někdo to označuje jako minulé životy, já to nazývám genetickou informací a formování sociálním prostředím.
Vzorec může být v osobnosti lektorky, která nás velmi inspiruje a máme tendenci ji kopírovat a napodobovat a to ve všem. To je sice velká oddanost, ale také malá odvaha a strach jít svojí vlastní cestou.
Největší problém bych řekla je právě v tom, že kopírujeme, přebíráme, napodobujeme. Nejsme autentické, neprožíváme.
V podstatě nevíme, kdo vlastně jsme. Jenom víme, jaké bychom měly být.
Známe požadavky dnešní doby, našich zaměstnavatelů, našich vzorů a našich mužů.
Ale neznáme samy sebe.
Máme strach podívat se zblízka, protože se bojíme toho, koho uvidíme.
Roky pod maskou happy and smile, pod kterou schováváme svoji vnitřní prázdnotu, smutek a nebo skryté touhy.
Roky ve věrné službě druhým pod rouškou charity, duchovna, oddanosti, ke kterým nás přivedla touha být přijaté, dobré, oceněné, pochválené – někým.
Roky zmítání se mezi různými semináři a různými duchovními partičkami, abychom tam konečně už nalezly to, co pořád hledáme, i když samy nevíme, co vlastně hledáme.
Dnešní doba je o ztrátě ženské identity.
A jak najít Muže, když neznám Ženu?
A přitom je to právě žena, která tvoří a harmonizuje vztah, atmosféru domova, lásku ke svému muži.
Nespokojená žena hledá viníka.
Nemůžeme se zlobit na muže, když nevědí co s tím a co s námi.
Dnešní doba nepotřebuje silné ženy, nepotřebuje rekonstrukci patriarchátu a novodobou feminizaci.
Dnešní doba potřebuje ženy, které dají prostor svým mužům.
A to není o ústupcích a o slabosti. To je o pochopení a přijetí naší ženskosti.
Komentáře
Okomentovat