V Červeném stanu


Krásný je film Červený stan, u kterého nejedna žena proplakala mnoho kapesníčků.
Je to film, kde opět zažívám neodbytný pocit, že my ženy pláčeme nad vlastní ztrátou upřímného a živého ženského sdílení. Pláčeme nad svými pocity opuštění a neporozumění.
Pláčeme nad tím, jak těžké je být osamocenou ženou.
Kořeny těchto emocí lze snadno vystopovat. Stačí se otočit zpátky a projít si ženskou linii našich předků.
V jaké podobě nám naše ženství a ženské sdílení předávala naše maminka, babička, teta, starší sestra…?
Stačí se také porozhlédnout kolem sebe a vnímat opravdové a podporující vztahy mezi ženami.
Je jich zatraceně málo.
Pokud ovšem nepočítám ženská setkávání na různých seminářích, kde se ženy navzájem svěřují a objímají, aby se pak rozešly domů a pokračovaly tam, kde to před chvílí ukončily.


Sama jsem před pár lety prožila situaci, kdy se na společném pobytu jedna z žen dostala do hluboké psychické krize. Může se to přihodit každému, hlubiny našeho nevědomí jsou hodně neprobádané a spouštěče našich pocitů a emocí často nenápadné.
Co mě překvapilo, byly reakce některých dalších žen. Naprosto neempatické odmítnutí, dokonce i pohoršení a potřeba tuto ženu od nás „normálních“ izolovat.
Smutné, ale hodně vypovídající. Nejenom o tom, proč se ony ženy necítí dobře ve svém ženství, proč mají strach ze svých vlastních citů a emocí, ale také o tom, že nemají odvahu a sílu podpořit jinou ženu v tom, co právě prožívá.
Jakoby jedno ženství nebylo propojené se všemi dalšími ženami.
Hluboké popření sebe samotných. A to proto, že jsou možná někde uvnitř zoufale samy a v jejich vlastních těžkých chvílích je jiná žena taky nikdy nepodpořila.
Neznají sílu a kouzlo ženského sdílení. Myslím toho opravdového.

Jde o zásadní nepochopení ženské role, která se v dnešní době prezentuje v podobě vymezení se v jakémsi patriarchátu.
Není potřeba napomínat muže, není potřeba intelektuálně rozebírat situace, protože už víme, že řešit něco rozumem je mužský přístup k věci.
Muži jsou v našem ztraceném ženství nevinně. Možná jim naplánujeme různé semináře a snažíme se, aby pochopili to či ono, aby byli citlivější, vnímavější, vstřícnější…prostě jiní.
Popíráním jejich mužské role ovšem nenakrmíme naši vnitřní ženu.
Osobně cítím k mužům vděčnost za to, s jakou trpělivostí prožívají naši současnou ženskou neidentitu.
Nikdy není všechno ztraceno, ale je dobré pochopit, že pouze my ženy můžeme změnit svoje blízké vztahy. K našim maminkám, k našim mužům, k našim dcerám, ale především k nám samotným.
Jedině my ženy máme klíč, kterým odemykáme svoje vnitřní touhy a přání, ale také svoje bolesti a trápení.
Jedině tehdy, když přijmeme samy sebe a to i s tím, co jsme dosud tak zoufale popíraly, můžeme soucítit, pochopit a porozumět.
A pak můžeme s hlubokým porozuměním a respektem sdílet.
Třeba v Červeném stanu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mutace

Hmota a světlo

O dechu