PF 2018


Dnes je velmi moderní říkat, že všechno je jenom v naší hlavě.
V hlavě jsou naše nepodařené vztahy, naše neuskutečněné touhy, naše přání, naše bolavé koleno a rozkolísaná hladina cholesterolu v krvi.
Tak když už víme, kde to máme, proč s tím něco neuděláme?
A co když to nemáme v hlavě, ale úplně někde jinde? Možná tam, kde právě myslíte a to by bylo obzvláště osvobozující J a možná hledáte jiné energeticky významné a esotericky erudované místo, odkud se odpíchnout.

Pravdou je, že všechno, co nás potkalo a všechno, co prožíváme je pomyslným můstkem k tomu, abychom přehodnotili cestu, po které už roky nevědomě kráčíme.   
Možná potřebujeme projít slzavým údolím, nocí, která se nám zdá nekonečná a dlouho tmavá a studená, možná potřebujeme prožít občas samotu a období zoufání a doufání.
Možná potřebujeme ujít kus cesty i s naším bolavým kolenem a varujícím rozborem krevního obrazu.
To jsou chvíle, které nás burcují, které nás vrací z nekonečného světa radosti, oslav a všeobjímající lásky zpátky k sobě a k tomu, na co jsme pozapomněli, ale co v nás stále a možná velmi hluboko žije, dýchá a řídí náš život.
Kdy jindy než v okamžicích smutku a beznaděje můžeme začít konečně třídit a přebírat, co je v našem životě důležité a co je třeba opustit.
Na co ještě máme sílu a co už dál nechceme živit a podporovat. 
Kdy jindy než ve chvílích beznaděje a bolavých kolen zjistíme, že stará cesta končí a je třeba hledat novou.

Nebojme se obejmout svoje bolavé koleno a celý svůj zpackaný život a přijmout smutek a svoji nedokonalost.
Není třeba znát všechny odpovědi na naše otázky.
Méně se ptejme a více prožívejme.
Ne v hlavě, ale sami v sobě, ve svém těle, ve svých pocitech, ve svých touhách a přáních.
Možná, že nastal čas opustit cestu dobře vyšlapaných rad a návodů a vydat se nepoznanou stezkou sebepoznání.
Odložme knížky a návody a choďme do přírody, obklopujme se lidmi, se kterými je nám opravdu dobře. Buďme sami na sebe hodní a k sobě pozorní.
Věnujme svůj čas těm nejvzácnějším a nejbližším, tedy svojí rodině.
Buďme odvážní ve svém rozhodování a ve svých životních obratech.
Nebojme se odložit starou a neaktualizovanou mapu naší životní cesty a vykročme odvážně tak, jak to sami cítíme.
Neptejme se druhých, kudy jít, neznají naši cestu.
A poděkujme svému tělu za to, že s námi stále hovoří, i když řečí bolavých kolen a jiných omezení.

A tak do nového roku přeji nám všem především hodně světla a lásky. A také odvahu rozeznat, co je pro nás důležité a co je třeba opustit. Ve jménu bolavého kolene, dlouhých bezesných nocí a vztahových krizí.
A ve jménu respektu a úcty, kterou máme sami k sobě.


Foto: Jarmila Voženílková







Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mutace

Hmota a světlo

O dechu