PF 2018
Dnes je velmi moderní
říkat, že všechno je jenom v naší hlavě.
V hlavě jsou naše
nepodařené vztahy, naše neuskutečněné touhy, naše přání, naše bolavé koleno a
rozkolísaná hladina cholesterolu v krvi.
Tak když už víme, kde to
máme, proč s tím něco neuděláme?
A co když to nemáme
v hlavě, ale úplně někde jinde? Možná tam, kde právě myslíte a to by bylo
obzvláště osvobozující J a možná hledáte jiné energeticky významné a
esotericky erudované místo, odkud se odpíchnout.
Pravdou je, že všechno, co
nás potkalo a všechno, co prožíváme je pomyslným můstkem k tomu, abychom přehodnotili
cestu, po které už roky nevědomě kráčíme.
Možná potřebujeme projít
slzavým údolím, nocí, která se nám zdá nekonečná a dlouho tmavá a studená,
možná potřebujeme prožít občas samotu a období zoufání a doufání.
Možná potřebujeme ujít kus
cesty i s naším bolavým kolenem a varujícím rozborem krevního obrazu.
To jsou chvíle, které nás
burcují, které nás vrací z nekonečného světa radosti, oslav a
všeobjímající lásky zpátky k sobě a k tomu, na co jsme pozapomněli,
ale co v nás stále a možná velmi hluboko žije, dýchá a řídí náš život.
Kdy jindy než
v okamžicích smutku a beznaděje můžeme začít konečně třídit a přebírat, co
je v našem životě důležité a co je třeba opustit.
Na co ještě máme sílu a co
už dál nechceme živit a podporovat.
Kdy jindy než ve chvílích
beznaděje a bolavých kolen zjistíme, že stará cesta končí a je třeba hledat
novou.
Nebojme se obejmout svoje
bolavé koleno a celý svůj zpackaný život a přijmout smutek a svoji
nedokonalost.
Není třeba znát všechny
odpovědi na naše otázky.
Méně se ptejme a více
prožívejme.
Ne v hlavě, ale sami
v sobě, ve svém těle, ve svých pocitech, ve svých touhách a přáních.
Možná, že nastal čas opustit
cestu dobře vyšlapaných rad a návodů a vydat se nepoznanou stezkou sebepoznání.
Odložme knížky a návody a
choďme do přírody, obklopujme se lidmi, se kterými je nám opravdu dobře. Buďme
sami na sebe hodní a k sobě pozorní.
Věnujme svůj čas těm
nejvzácnějším a nejbližším, tedy svojí rodině.
Buďme odvážní ve svém
rozhodování a ve svých životních obratech.
Nebojme se odložit starou
a neaktualizovanou mapu naší životní cesty a vykročme odvážně tak, jak to sami cítíme.
Neptejme se druhých, kudy
jít, neznají naši cestu.
A poděkujme svému tělu za
to, že s námi stále hovoří, i když řečí bolavých kolen a jiných omezení.
A tak do nového roku přeji
nám všem především hodně světla a lásky. A také odvahu rozeznat, co je pro nás
důležité a co je třeba opustit. Ve jménu bolavého kolene, dlouhých bezesných
nocí a vztahových krizí.
A ve jménu respektu a
úcty, kterou máme sami k sobě.
Foto: Jarmila Voženílková
Foto: Jarmila Voženílková
Komentáře
Okomentovat