Naše strachy
Při setkání s Kálí
jsem si znovu uvědomila, jak velmi nás blokují naše strachy. Naše strachy řídí
v našem životě všechno. To, s kým se setkáváme, co děláme a jak
žijeme.
V našem strachu je
ukrytá i naše síla a odvaha a je třeba se s ním setkat, podívat se mu do
očí a přijmout všechno, co v nás vyvolá a čím nás děsí. Znovu prožít a pak
ho pročistit a nechat odejít.
Paradoxně opět z toho
strachu ze strachu, kdy se znovu potkáme se spoustou emocí propojených s bezmocí,
s úzkostí, s nejistotou, se vzpomínkami a s bolestí, která je
s tím vším propojená, se mu vyhýbáme. Tušíme, že tam někde hluboko pod
povrchem na nás číhá něco a my nevíme co.
Protože někde se naše
strachy narodily, někde získaly nad námi moc a dosud řídí náš život.
Protože vesměs všechny
naše strachy jsou strachy existenční. Tak jsme je kdysi procítili a prožili.
Tak jsme si je v sobě uložili.
Čím komplikovanější
dětství, tím více strachů. Neseme si je do života a emočně jsme v nich
zůstali tam, kde se narodily. To není možné intelektově rozebírat a vysvětlováním
léčit. Intelektuální přístup je pouze obrana a taky ochrana. Taky nám to kdysi
vysvětlovali, i když jsme cítili něco úplně jiného.
A tak jsme se naučili
raději necítit, protože to bolí.
Rozum nám předkládá důvody
a je jednodušší uvěřit.
Kupujeme si odpustky ve
formě terapií a filozofií, které nás nepustí příliš hluboko a držíme si tak
stále bezpečnou vzdálenost od svých strachů a výzvy jít hlouběji a dál tam, kde
nás to nutí k zásadním životním obratům a změnám a to není vždy jednoduchá
cesta. Všichni se jí bojíme.
Jsme velmi vynalézaví
v tom, jak svoje strachy nepotkat. Možná stále a usilovně pracujeme a nebo
pořád dokola uklízíme. Vytrvale trénujeme pozitivní myšlení, setkáváme se
s bezpečnými lidmi, emočně se ovládáme a nebo se možná staneme terapeuty. Kontrolujeme cizí strachy, abychom uhlídali ty
svoje vlastní.
Je spousta i jiných možností,
jak si držet od těla naléhavé životní výzvy a jak to mít rozumem vysvětleno a
posvěceno.
Když jsem pozorovala tanec
Kálí, který trval asi půl hodiny, vnímala jsem i reakce dalších lidí na její
děsivou energii umocněnou bubny skvělých a naprosto propocených bubeníků,
cítila jsem, jak energie vibruje a točí se dokola.
Chtěla jsem si Kálí
vyfotit hodně zblízka a jeden z bubeníků se ohlédl a naznačil mi, že mám
jít mezi ně a fotit. Mezi bubny mi vibrovalo celé tělo, cítila jsem, jak se
chvěje zem a jako v tranzu jsem fotila asi jenom energii, v tom víru
všeho nebylo možno zachytit přesné tvary, výrazy obličejů, prožitky.
Cítila jsem reakce svého
těla. Když se mi Kálí podívala do očí a šla blíž a blíž, nože jí hrozivě
koukaly z pusy a mávala srpem nad hlavou, věděla jsem, že je to hra, i
přesto jsem se vylekala a odskočila. Celá jsem se oklepala, rozum mě sice informoval,
ale tělo autenticky prožívalo. Co když přece jenom…
Přiskočil Ind s loučí
a ohněm můj strach spálil.
Pár mladých Indů vyzvalo
Kálí k tanci, bylo fascinující sledovat to počáteční hledání rytmu,
vzájemnou hru energií a výrazů ve tvářích. Líbilo se mi, jak Kálí tanec přijala
a jak se její energie měnila z té hrozivé a děsivé na energii, která ocení
naši odvahu a bude tančit s námi.
Vzpomněla jsem si, jak mě kdysi
ve Varanásí přepadly moje strachy a ochromily moje tělo. Jak mě bolelo břicho,
jak jsem potřebovala odjet pryč a jak se každý bál to se mnou sdílet. Strachy
se nám propojily, jenom každý jsme ho odmítali jinak.
A pak jsem si vzpomněla,
jak jsem se tam po půl roce vrátila, protože jsem cítila, že je třeba tím
projít. A jak jsem jela rikšou k chrámu bohyně Durgy a starý pán, prošedivělý
Ind mě tam vezl a když před chrámem zastavil, zeptala jsem se ho, jestli je
Durga zlá.
A on se na mě otočil a
řekl:“ Když ji budeš mít ráda, bude to OK“
A tehdy jsem poprvé
ucítila, jakou má ta odpověď sílu, jak je to hluboké.
A jak je to velká výzva
mít ráda něco a nebo někoho, kdo mě provokuje, kdo mě děsí. Kdo ve mně vyvolává
úzkost a strach.
Protože když v nás něco
naléhavě ožije a vibruje nám celé tělo, pak ani rozum už nemá šanci.
Když jsem se vracela zpátky,
ztracená v tom prožitku Kálí i sama v sobě, zabloudila jsem. S láhvemi vody a
melounem v tašce jsem bloumala po pobřeží a snažila se zorientovat.
Jako už mnohokrát ve svém
životě. To jsou ty chvíle, kterých se bojíme. Že už nenajdeme cestu zpátky, že
se ztratíme sami v sobě, že ztratíme svoje přátele, svoje životní
přesvědčení, svoje (zdánlivé) jistoty.
Ale dokud si na svoje
strachy nesáhneme, dokud se až k smrti nevyděsíme a nepropadneme někam
hodně hluboko, není co objímat, vyzývat k tanci a není co transformovat.
Foto: Jarmila Voženílková
Komentáře
Okomentovat