Utopená v druhé čakře

Ranní meditace a pranajáma - tím obvykle začínám svůj indický den.

Tentokrát byla pranajáma delší a zpěvy manter hlasitější a důraznější.

A nebo se mi to zdálo?

Jdu se převléknout, beru vodu a knížku a odcházím k oceánu. Sedím na břehu a koukám na vodu. Vlny jsou tentokrát obrovské a prohání se na nich surfaři.

Pozoruji, jak se v dálce vlna zvedá do veliké výšky, hrozivě se blíží jako tmavomodrá pevná stěna a pak se mění ve spoustu špinavé pěny, která bouchne o břeh, až to zaduní.

A znovu a znovu.

Cítím sílu oceánu a také svoji pokoru. Voda je mocný živel.

Přiběhne ke mně štěně. Maličké, tak se rozhlížím, jestli někde nemá mámu.

Nemá mámu.

Vždycky s sebou nosím sušenky. Někdy pro sebe, ale většinou právě pro tyto psí tuláky.

Štěňátko je mrňavé a vesele poskakuje a doráží na mě. Hladím ho, mluvím na něj a sáhnu do tašky. Vytáhnu sušenku a nabízím. Chňapne po ní, chvilku neví co s ní a pak na to přijde. Vytáhnu další a další… a najednou pauza.

Koukáme na sebe.

Vidím v jeho psích očích tolik radosti a vstřícnosti, tolik hravosti a důvěry, až mě zamrazí.

Ještě neví, že až vyroste, bude patřit ke smečce hubených toulavých psů, kteří jsou plní blech, špinaví pobíhají sem a tam a mají smutné oči, protože už vědí, o čem ten indický psí život je.

Občas je vidím poraněné, nemocné, bez packy a nebo s otevřenými ranami na těle, občas je někdo žene klackem až na roh ulice. Aby nežebrali, neobtěžovali, aby prostě nebyli.

Zejména v noci slyším jejich nářek a zoufalé vytí, kdy se přidávají psi z celého okolí a já mám husí kůži jako pralinky.

Ten krátký pohled do veselých a důvěřivých očí malého štěněte spustí mocnou lavinu mých emocí.

Pláču nad psím osudem, pláču nad ztrátou životní důvěřivosti a laskavosti, pláču sama nad sebou.

Lámu sušenky a pláču.

K tomu bouchá oceán a spouští se moje soukromé kino. A znovu sleduji příběhy, které mě naučily být více opatrná a méně důvěřivá a otevřená.

Vidím životní situace, které mi ukázaly jak je lidské přátelství křehké a jak mohou být lidské hodnoty překvapivé.

Pláču nad tím, že se jednou i naše dětské oči plné důvěry a radostného očekávání změní v ostražitý a lhostejný pohled.

Štěně je už pryč, sušenky došly.

Sedím na břehu oceánu a koukám na vlny.

Jedna vlna ke mně, další vlna do moře. Ten rytmus mě kolébá a vzpomínám na ranní pranajámu a vibrace manter.

Posmrkávám a balím si věci do tašky.

A když se cestou zpátky zastavím na pomerančový džus, pěkně hustý a dobrý, jak to tady umí, ještě celá rozechvělá z toho setkání a z té veliké emoční vlny se pro něj natáhnu a rukou zavadím o brčko. Sklenice se převrhne a všude po stole a mně do klína teče spousta oranžového džusu.

Topící se v druhé čakře si tak připomenu, že to, čeho se nám nedostává, si většinou žádáme od svého okolí.

Proto jedeme do Indie, zpíváme mantry, koukáme na oceán, krmíme důvěřivé štěně a objednáváme si pomerančový džus.

Proto si někdy pouštíme smutnou hudbu, koukáme do svíček a pláčeme u romantických filmů.

Je spousta zážitků, které jsme si schovali hodně hluboko, abychom o nich už nevěděli a je spousta příběhů, které čekají na svoje připomenutí.

Je spousta našich životních přesvědčení, která potřebují pročistit a uvolnit.

Slzy očišťují a emoce mají plynout.

A duši se má naslouchat. 


Foto: Jarmila Voženílková