Kocour v kleci
Máme dva kocoury. Jeden se narodil a pět týdnů žil s mámou kočkou v kleci. Má rád malé uzavřené prostory, bojí se vyjít na balkon. Je nedůvěřivý ke všem změnám a k cizím lidem. Pokud by se rád seberealizoval, pak by mohl pořádat přednášky o svobodě.
Kočky taky z klece by mu
uvěřily, divocí kocouři by na ně nepřišli.
Nemají čas, žijí si své
svobodné životy.
Vždycky mě zajímaly
opravdové lidské příběhy.
Vždycky mě zajímalo, co člověk
vyzařuje. Ne o čem mluví.
Zajímalo mě, jak žije svojí
pravdu ať je jakákoliv.
Je zvláštní, že sami
neléčení a bolaví máme tendenci poučovat druhé a vést je cestou, kterou jsme si
zatím ještě neprošlapali. Možná je to náš způsob terapie mít pod kontrolou to,
co neovládáme. U druhých je to lépe vidět.
Získané pravdy jsou
naprosto jiné než pravdy, které jsme si sami prožili a prošlapali. Až do
posledního páru každodenních bot.
Žena, která je závislá na
svém muži a společenském postavení, těžko zprostředkuje dalším ženám esenci
divokého ženství.
Stejně jako muž, který
neprošel svojí osobní krizí, těžko povede jiné muže k jejich mužnosti a odpovědnosti.
Vždycky mě zajímalo, jak
žijí lidé, kteří by mi rádi předali něco ze svých životních postřehů, ze svojí
osobní energie a osobitého vyzařování.
Nezajímají mě vzletná
slova a filozofické teorie, zajímá mě, jak se chovají ke svým dětem, jak mluví
o svých rodičích, jak prožívají svoje partnerství.
A jak se chovají sami
k sobě.
V malých klecích
svých přesvědčení o tom, že spasí svět, ale na sebe zapomněli.
Komentáře
Okomentovat