Jak začíná transformace

Spoustu roků jsem byla přesvědčená o tom, že se věci dějí tak, že mi je někdo dělá naschvál. Musela jsem projít dlouhou cestu, klopýtajíce přes svoje žlučníkové kameny, abych pochopila, že si je plánuji sama.

Tedy na velmi hluboké úrovni nevědomí, říká se tomu duše.

Transformace začíná, když milujete jih a vydáte se na sever.

První lekce přišla okamžitě a absolvovala jsem ji v noci v severním Walesu, promrzlá a totálně promočená. Slibovaný krásný a veliký pokoj s velikým topením a velkou koupelnou, na který jsme se těšili a který jsme si zaplatili, už prostě nebyl.

Dostala ho jiná rodina a nám byla přidělená maličká místnůstka, kde onu noc fungovala pouze studená voda, dovnitř foukal velikým oknem ledový vítr a místo výhledu na moře jsme obdrželi výhled do koupelny.

To je situace, která naprosto startuje emoce, takže nastartovala i moje. Začala jsem jednat. Velkou výhodou mého emočního rozrušení bylo to, že jsem anglicky telefonovala a jednala naprosto plynule a v pohodě a pokud tam byly gramatické chybičky, je mi to úplně jedno. Svůj účel to splnilo, ale nenapravilo.

Co teď?

Přijmout situaci? Nepřijatelné!

Vrátit se domů a rozeslat stížnosti na všechny strany…no, to by šlo.

Moje emoční angličtina byla zřejmě dost důrazná a druhý den ráno nám byla nabídnutá kompenzace. Poslední tři dny pobytu v komfortním domečku s veškerým vybavením a obrovským prostorem.

Dobrá… a co s emocemi?

Když je na pobřeží při krásném západu slunce pouštím do své meditace, abych jim dala prostor a našla jejich opravdový původ, procházím opět známé situace, kdy jsem se cítila velmi podobně, ale všechny jsem je tehdy v sobě potlačila a některé zhmotnila do žlučníkových kamenů.

Emoce jsou energie a nepřijaté kolují naším tělem a znovu a znovu se hlásí o svoji pozornost a znovu nás uvádí do podobných situací, kdy opakovaně prožíváme opět to známé ponížení, vztek, hněv, bezmoc, nepřijetí, zablokování…

Mentálně můžete být nad věcí, ovšem emočně to neuhrajete.

A co neprožijete na jihu, čeká na vás na severu.

Když se mi spustila rýma a začalo mě bolet v krku, pochopila jsem, že je třeba se ještě více povznést, jinak upadnu do oblíbené pozice oběti se vším všudy.

Nádherné pohoří Snowdonia bylo v nabídce, jako dostatečně krásné, vysoké a vibračně působivé.

Vypravila jsem se na cestu, oblékla jsem všechny dostupné vrstvy oblečení, které jsem s sebou měla a poděkovala jsem svému hlubokému nevědomí, které mi za tropické noci, když jsem se balila na cestu, šouplo do kufru zimní čepici.

Ledový vítr, vlhko, zima…to jsou věci, které bytostně nesnáším a tady jsem v nich prožívala svoje transformační putování hluboko sama k sobě.

Povznesena ve veliké výšce a obklopená krásnou přírodou a dávnou historií jenom dýchám a koukám, obdivuji všechny, kteří umí žít v tak drsném kraji a pečují o jeho odkaz.

Myšlenky spolu s emocemi přichází a odchází, nebráním se, jenom je pozoruji.

Po návratu dolů přišla změna.

První v podobě milé velšské dámy, která nám velmi pomohla při parkování nejenom radou, ale i svými drobnými a další druhý den ráno, kdy mi odešel cestovní fén.

Poprvé jsem otevřela šuplík nočního stolku, kde jsem hledala letáky a našla jsem v něm dva! cestovní fény.

Venku začalo svítit slunce a přestalo mě bolet v krku.

Jak ráda říkám, není učitele a není žáka, jsme všichni propojení a navzájem si připomínáme, kde jsme uvízli a čím je třeba ještě projít.

Moje severní cesta stále trvá a jsem zvědavá, kde mi ještě připomene, jak se mám cítit při argumentaci shut up!, tak jako reagovala paní manažerka na moje emoce, protože nezvládla ty svoje.

Když milujete jih a vydáte se na sever, nezapomeňte si přibalit zimní čepici, ale to další už prostě neodhadnete.

To už je ve scénáři naší transformační cesty, kterou jsme si kdysi dávno naplánovali.

Protože jen my sami dobře víme, co je třeba znovu prožít, uvolnit a dořešit.

S láskou a respektem k nám samotným.

Ostatní jsou jenom kulisy, pouze scénáře, které se opakují stále a dokola, dokud nepochopíme a nepřijmeme.


Foto: Jarmila Voženílková