Já žena

My ženy máme v sobě mnoho potlačeného smutku, ale také zlosti a hněvu na ty, kteří nám neumožnili vidět se takové, jaké opravdu jsme.

Možná smutek z toho, jak moc jsme si potřebovaly pozornost otců a později i našich partnerů zasloužit. Tak jak nás to učily naše matky, které nám představily ženství v podobě neustálého přizpůsobování a ladění se na mužskou energii s pocitem zdánlivé převahy.

Stále v nich přetrvává strach a úzkost opustit to mužské Já vím a uvolnit se do ženského Já cítím. A co vlastně cítím?

Nikdo nás to neučil.

Naše matky byly bolavé a manželství s našimi otci postavily na sobotním úklidu, vzorně vyrovnaném prádle a teplých večeřích. A také dýchánky s kamarádkami, které to měly velmi podobně. Rozebírání situací a blízkých vztahů je pak utvrdilo v bojovných pozicích a hořkost se naplnila. A takto ve svých manželstvích přežívaly a nám tak ukazovaly, jak je nemožné s muži vyjít a jak je dobré si tiše dělat svoje a tahat za neviditelné nitky soužití, aby nabyly pocitu, že mají situaci ve svých rukou. Aneb podle známého a léty prověřeného – Muž je hlavou rodiny a žena je krkem, který tou hlavou otáčí.

Ve vztazích nebyla blízkost a nebyla důvěra, protože odevzdat svoji důvěru a blízkost někomu, kdo byl roky zatracován v životech našich matek, babiček a prababiček bylo jednoduše nebezpečné.

S tímto dědictvím a s touto citovou a emoční výbavou jsme chodily na první rande a aniž bychom se odevzdaly okamžiku, vyčkávaly jsme ve strategických pozicích - co kdyby se to všechno zvrtlo, tak ať to moc nebolí.

Nevěřily jsme na lásku, která hory přenáší, protože tu jsme prožívaly jenom v romantických filmech a taky jsme to znaly z domova. Taková láska prostě není a pokud ano, jen počkej za pár roků. Bude to obyčejná rutina, kolotoč plínek a ospalých víkendů a časem i podezírání a bolavých nevěr.

Takto jsme vstupovaly v bílém se závojem do slibů manželských následující osudy svých matek a babiček, abychom se ubezpečily v tom, že všechno je jenom iluze, která má určité trvání a ty konce jsou pak velmi podobné.

Konce našich vztahů, konce nás poraněných a poučených žen a také konce všeho, co jsme si kdy vysnily.

Některé z nás se hojily na setkání podobně zraněných žen, kam jsme přinášely svoje bolavé zážitky a také svoje očekávání, že v jednotě je síla.

Ve společnosti dalších žen jsme rozebíraly svoje postoje, názory a zkušenosti, tam jsme uvolnily svůj smutek, hněv a vztek, vytančily svoje pocity.

Nechaly jsme se vést ženami, které na tom byly podobně jako my, jenom trošku vzdělanější v terapeutických postupech, v náhledech na historické znalosti a s uměním vést a korigovat nás ostatní. Protože my přece nevíme, a když nevíme, potřebujeme někoho, kdo zná cestu a bezpečně nás provede. 

Provede nás naší krizí, naším bolavým životem a oplakanými vztahy.

Čas prožitý mezi zklamanými a nedůvěřivými ženami nás opět ubezpečil v tom, že nemáme právo být šťastné a svobodné a tak nezbývá než trpět.

Jako naše matky a jako naše babičky.

Pak jsme se vracely domů ke svým zamlklým mužům, nedokončeným úklidům a hladovým dětem.

A tak jsme žily den za dnem, citově otupělé, ale intelektově posilněné různými hovory, knihami a představami.

Časem jsme se samy ubezpečily v tom, že není jednoduché být jen tak šťastné a spokojené ve vztahu s mužem, v naší rodině a ve vztazích vůbec.

Buď jsme tedy hodně dávaly a snažily se být užitečné, milé a prospěšné – jedním slovem oblíbené a nebo jsme se opět stáhly zpátky do svého vnitřního světa zdánlivého bezpečí a vyčkávání.

Zapomněly jsme na to, že všechno vychází především od nás samotných a jenom my samy můžeme změnit svůj život a to především svými vlastními postoji, které řídí naše myšlenky, názory a pocity.

Zapomněly jsme dát prostor mužům, kteří nám umí tak krásně zrcadlit to, kde jsme málo něžné, citlivé a ženské. Místo toho jsme se zabarikádovaly na svých postech a na svých ženských setkáních a s vlajkou nezávislosti v ruce jsme bojovně určovaly, co je špatně a co se musí změnit.

Jak se muži musí změnit.

Začaly jsme číst spoustu knih, pily bylinky, oblékaly si dlouhé sukně a šaty a čekaly, kdy si někdo našeho probuzeného ženství všimne.

Jenže nebylo probuzené, bylo prostě jenom jinak maskované.

Pod slupkou zdánlivé ženskosti byla stále ostražitá bojovnice vybavená intelektuálními znalostmi z různých seminářů a přednášek, které jsme absolvovaly.

Očekávaly jsme, že radou, pochopením a lusknutím prstu začneme jinak, ovšem zapomněly jsme na to, že je třeba se otočit zpátky k zástupu žen v našem životě, které reprezentujeme a neseme si samy v sobě.

Kolik odmítnutého a nevyléčeného tam stále přežívá?

Kolikrát jsme odmítly svoji matku a řekly si, že takové nikdy nebudeme, aniž bychom si uvědomily, že takové stále jsme?

Jak umíme vidět a kritizovat to, co se nám nelíbí na našich matkách a babičkách aniž bychom si byly vědomy toho, že to máme velmi podobně?

Odmítnutím těch, které jsou v našem životě před námi, odmítáme i velkou část samy sebe a často je to ta naše část, která potřebuje léčit jako první.

Přijetím našich matek s jejich trápením, se všemi názory a teplými večeřemi ne na úrovni intelektu (ano, to tak nebolí, chápu), ale svým srdcem, které se tak velmi bojíme otevřít, je jedinou cestou ve změně našeho ženského pohledu nejenom na naše vztahy, ale na život vůbec.

Není komu odpouštět, protože nikdo nám záměrně neubližoval, pouze jsme zdědily to, co je třeba změnit a také jsme dostaly spoustu materiálu k tomu, abychom měly na čem pracovat. Kde chceme být jiné, svobodnější, citlivější, něžnější a otevřenější.

Naše matky neměly tu možnost a odvahu, ale my ji už máme.

Není jiné cesty, než se otočit ve svém životě zpět a uvidět tam všechny naše ženy, které čekají na to, co my s tím uděláme.

Prvotní a důležité je otevřít svoje srdce a riskovat další zranění. Když se představíme světu takové, jaké opravdu jsme. Bez intelektuálních průpovídek, bez pocitu nadřazenosti a s důvěrou, že to sice bude bolet, ale každé zranění provází bolest, pokud se ho rozhodneme léčit. Je třeba rány otevřít a vyčistit.

Nepomůže nám zdůvodňování, pomůže nám pravdivost a odvaha.

Pomůže nám sebeláska a znovu získané sebevědomí, kdy se postavíme samy za sebe a riskujeme, koho všechno v životě ztratíme, abychom vytvořily zdravé prostředí pro svoje léčení, pro svoji otevřenost a upřímnost.

Je dobré vědět, že tak nekonáme jenom samy pro sebe, ale také pro naše dcery, vnučky a další ženská pokolení, která budou následovat.

Obejměme naše matky, naše babičky a prababičky. Poděkujme jim za všechno, co pro nás udělaly a nehodnoťme, jaké byly. Přeberme si dědictví a s otevřeným srdcem a s láskou začněme tvořit.

Novou ženu, nové ženství, nový vztah k mužům a ke světu vůbec.

Není to záležitost okamžiku, je to trpělivá a náročná práce na každý den. Kdy budeme stále a znovu potkávat v sobě ženu, kterou máme tendenci kritizovat a odmítat, abychom si uvědomily, že tak kritizujeme a odmítáme pouze samy sebe.

Protože tam kam se nám nechce a tam kde to nejvíce bolí, tam je cesta.