Jedna plážová

Drobným nedostatkem sólo dovolené může být i to, že když ráno posnídáte tvarohovou buchtu, pak večer zjistíte, že jste se celý den procházeli po pláži s tvarohem ve vlasech.

A taky připálená záda, mimochodem.

Pozoruji na pláži paní, která je tady sama a snaží si namazat opalovacím olejem ramena zezadu.

„Chcete namazat záda?“ ptám se jí a ona radostně přikyvuje.

„To byste byla hodná a já vám taky namažu.“

Vstávám z písku...

Paní má smutné a unavené tělo, ale milé svítivé oči.

Mažu pečlivě záda a paní vypráví…že je tady s dvěma kamarádkami.

„To víte, já to mám ráda takhle nalehko (jsme na nudy pláži), ale kamarádky ne. Tak jsme se rozdělily.“

„Vždyť to je v pořádku, když vám to takhle vyhovuje,“ říkám já a pečlivě natírám zarudlá záda.

Paní chvilku mlčí, tuším, že se chce na něco zeptat.

„Jenže je z toho problém,“ pokračuje, „prý jsem divná a teď se mnou nemluví. Dělají mi naschvály.“

Mlčím a mažu, s paní jsme si věkově podobné, takže předpokládám, že její kamarádky budou už taky plnoleté.

„Proč jste divná?“ptám se.

„Ony jsou učitelky, víte,“ a otočí se na mě, „nejste náhodou učitelka?“

„Nejsem,“ zbaběle odpovím.

„Tak to jo,“ oddychne si paní a pokračuje, „ já jsem vždycky jezdila na dovolenou s tou jednou kamarádkou a letos se k nám přidala její kolegyně ze školy a to asi nedělá dobrotu. Prý jsem divná a kazím jim partu a taky mi občas zapomenou předat klíče od pokoje a nebo se vrací pozdě v noci a svítí mi do očí velkým světlem a říkají, že to je neslušné být na pláži nahatá…ale já to mám ráda. Chtěla jsem to zkusit a líbí se mi to.“

Otočí se na mě, přebere si opalovací olej a v očích má veliký otazník.

„Nejste divná, vaše kamarádky jsou divné,“ říkám.

„Že jo?“ usmívá se paní.

„No, jasně. Proč byste si nemohla na svojí vlastní dovolené dělat to, co chcete?“

„A vy jste tady sama?“ ptá se.

„Jsem a užívám si to. Vstávám, kdy chci, dělám si, co chci, do noci koukám na filmy, na pláži si čtu a odpočívám…“, paní poslouchá a usmívá se.

„To bych taky chtěla, jenom jsem zatím neměla odvahu. Myslíte, že bych to zvládla?“

„No, jasně, na tom není nic složitého.“

Paní zasvítily oči: „Já jsem tak ráda, že jste mi to řekla, pořád jsem se cítila špatně, že jim komplikuji dovolenou…“

„A nebo si ji komplikujete navzájem,“ směju se a paní se připojí.

„Příští rok pojedu sama," říká a nasazuje si klobouček.

A pak už kousek od sebe opět odpočíváme, koukáme na moře, užíváme si sluníčka.

Na konci krásného dne si paní zabalí věci do tašky a při odchodu se zastaví u mého slunečníku.

„Já vám chci poděkovat za to namazání a taky za to, co jste mi dneska řekla. Moc mi to pomohlo. Přeji vám krásný zbytek dne.“

„Rádo se stalo," říkám, „a taky děkuji za namazání a přeji vám hezký večer.“

A ještě zůstávám spolu s racky trochu déle a přemítám o tom, co my ženy bychom si měly předávat. Jak je důležité být k sobě více otevřené, upřímné, jak se povzbuzovat, podporovat, respektovat a jak málo si to navzájem dopřáváme.

Když si na lekcích jógy povídáme, vždycky ráda připomínám: nebojte se a říkejte nahlas svoje názory, svoje zážitky i zkušenosti. Vždycky je mezi námi někdo, kdo to potřebuje slyšet.

Protože všechny prožíváme velmi podobné věci a procházíme velmi podobnými životními zkušenostmi. A často si myslíme, že jsme na to úplně samy.

Ale nejsme.

Jenom o tom nevíme. 

Foto: Jarmila Voženílková