Obklíčená Neptunem


Když v ráji pršelo a nebo když prší u moře. Nekonečná dávka Neptunské energie. 
A pokud v tomto deštivém čase koukáte na filmy, pak doporučuji Prolomit vlny 
a na čtení Kameny minulých životů.
Stačí si pustit internet a kouknout se na debaty, přečíst si kousek jakékoliv diskuze 
a jenom sledujete to pološílené Neptunské mlžení, manipulování a překrucování.
Dívám se do astrologického programu a koukám na Neptun, který je momentálně v Rybách a retrográdní. To znamená, že si svoje kralování hezky užívá a v mém horoskopu obzvláště – když sleduji svoje konstelace. Nemohla jsem být na vhodnějším místě a ve vhodnějším čase.
Miluji vodu ve všech podobách, i když padá v proudech na zem, tak jako v posledních dnech a připomíná tropický déšť, před kterým se prostě neschováte. Ani pod obrovským slunečníkem při už několikátém úprku z pláže.
Předzvěst pátečního Úplňku a spousta vody mi připomíná potřebu očisty a připomíná také moje letní prázdniny, když na chatě ve Vráži pršelo, svítila petrolejka a déšť bubnoval na střechu maličké chatičky uprostřed hlubokého lesa.  
Babička mi vařila moje oblíbené horké kakao a přitom vyprávěla svoje životní příběhy, které jsem milovala a slyšela je snad stokrát.
Byly vždycky tak silné a dojemné, tak jako to srdcem prožité příběhy umí. Vyprávěla, jak byla malá a jak jí umřela maminka a ona musela pečovat o svých šest mladších sourozenců i o malinké právě narozené miminko. Vyprávěla o válce, o bídě, o krásné Emě Destinové, které jako malá běhávala na kurtu pro míčky („Voráčku, vy máte tak šikovné děti“, říkávala, „ale ani pětník mi nikdy nedala, Jarmilko“) o tom jak si ji namlouval můj dědeček a z první světové války kdesi v Itálii jí posílal krásné dopisy, vyprávěla také o zármutku a odříkání za druhé světové války…smutek, dojetí, oběti, rozpomínání, nejasné hranice toho co opravdu bylo a jak to možná bylo…to všechno patří k Neptunské energii, k její hloubce a fantaziím.

Beru si na balkoně ze stolu zamlžené zrcadlo a pozoruji kapky vody, jak stékají 
ze střechy a tvoří malinké kuličky vody, než se protáhnou do kapky a roztříští se 
o dlažbu.
Vezmu mobil a snažím se tu jejich cestu z okapu na zem vyfotit. Jóga přítomného okamžiku, řekla bych, miluji to Neptunské focení, které se ve svém prožitku už nikdy nezopakuje.   
Spousta rozmazaných záběrů, ani nedutám, ponořená do meditace padajících kapek, 
i když můj mobil je pomalejší, než cesta kapky na zem…
Co na tom záleží…je úplně jedno, jaká bude za chvíli kapka, jaká byla Ema Destinová a jaký bude páteční Úplněk. Fakta mohou mít spoustu podob a spoustu logických závěrů.
Nejdůležitější je to, co přetrvává a zůstává. Pocity, emoce, vzpomínka.
To si neseme dál, to nás ovlivňuje a směruje, aniž často tušíme.
A tak si vytvořme svůj vlastní prostor pro to, co právě prožíváme, v jakých souvislostech se nacházíme a čím právě proplouváme.
A tam kdesi v hlubokých vodách tajemně Neptunského a Lunárního se oddejme přicházejícímu Úplňku, zatmění Luny, potřebné očistě a všemu, co to v nás probouzí 
a s čím to v nás rezonuje.
A snažme se to neuchopit a nedefinovat. Jenom prožívat a pozorovat.
Jak jogínské a zcela Úplňkové.



Foto: Jarmila Voženílková




Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mutace

Hmota a světlo

O dechu