Muži sobě

Spousta mužů na pláži, zaujali mě dva.

Jeden je plavčík, který každé ráno cvičí jógu. Moc toho nenamluví, ale je to chlapík středního věku s příjemnou mužskou aurou, takže má kolem sebe pořád kluky v pubertě. Pomáhají mu s pláží a s hlídáním moře, on je za to učí cvičit, posilovat, plavat v moři a každý den mezi ně rozdělí veliký červený meloun. Kluci jsou za ním jako diví.

A pak je tady tatínek se synem. Oba stejné čepice, stejná trika, stejnou postavu. A oba stejně osamocení. Jenom o tom neví. Tatínek se nikdy neusměje, s klukem si nepovídá, nepovzbuzuje, nepředává...a když kluka porazí vlna v moři, dostane od táty ještě lepáka. Leží vedle sebe na osuškách, žádný kontakt, žádná radost, žádné sdílení. Každý den je stejný.

Dneska stáli vedle sebe na okraji moře a říkám svému muži, jak tam stojí spolu a přitom tak sami. A jak je to smutné, mít takového smutného tátu, který měl asi taky svého smutného tátu. Od koho jiného by získal představu o tom, jak vypadá a jak se chová táta a kdopak to změní když ne oni sami...

Chybí tam láska, pravil můj muž.

Tak jsem si uvědomila, jak jsou rozhodující a důležité ty naše rodové vzorce a ne každý má to štěstí potkat prima plavčíka.