Sebeláska a sebepřijetí


Jak velmi spolu tyto dva pojmy souvisí, jsem si uvědomila včera brzy ráno, když jsem se toulala právě probuzeným lesem.
Příroda jako vždy byla tichá, kouzelná, přijímající. Neřešila, co mám na sobě, jak vypadám a co si myslím.
Přijala mě takovou, jaká jsem a nabídla mi krásný koncert ptačích trilků, voňavé zázemí a nekonečný prostor.
Uvědomila jsem si, že příroda je dokonalá právě ve svém sebepřijetí. Nemá potřebu na sobě něco měnit, vylepšovat, někam se zavírat, jinak dýchat a jinak ševelit.
Dub netouží být břízou a bříza nenaříká nad svojí bělavou kůrou.
I my lidé jsme naprosto dokonalí ve svojí přirozenosti.
Není co opravovat, vylepšovat, čistit a zdokonalovat.
Právě teď se zastavte a přijměte. Tak jak jste oblečení, s tím co si právě myslíte i s tím, jak se právě cítíte. S tím co jste nikdy neudělali, i s tím, co jste udělali. 
Nejde to? A proč by to nešlo? Kdo vám to řekl?

Je třeba tolik sebelásky, abychom dokázali sami sebe přijmout a respektovat.
Takoví, jací jsme.
Ve svojí přirozenosti.
A s důvěrou i sebedůvěrou nechat prostor pro všechno další.



Foto: Jarmila Voženílková


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mutace

Hmota a světlo

O dechu