Bezmoc

Včera jsem poslouchala rozhovor majitele jedné provozovny a paní, která se ho ptala, jak zvládají současnou dobu. Říkal, že špatně a neví, jak to bude dál.
Něco známého mi tam cinklo, netušila jsem přesně co, ale cítila jsem, že mu velmi rozumím.
V noci se mi zdál sen. Byl velice divný a plný různých situací a známých i neznámých postav a v tom snu jsem byla opět učitelkou a řešili jsme ve škole případy dětí, kterým někdo ubližoval a dával tajně omamné láky.
A pak jsem v jednom okamžiku uviděla toho největšího školního hajzlíka, jak sype klukovi do čaje bílý prášek. Čapla jsem ho za ruku a vedla k policistům, kteří měli svoji stanici přímo u vchodu do školy.
Nejdříve jsme se přívětivě a s úsměvem pozdravili, řekla jsem, co se stalo a hajzlíka jsem jim předala.
Za chvilku se otevřely dveře, hajzlík odešel s úsměvem a policista mi velmi striktně a arogantně řekl, že oni nic vyšetřovat nebudou, protože otec tohoto hajzlíka je křesťan a má dvě hvězdy.
Je křesťan a má dvě hvězdy.
Málokdy si pamatuji tak přesné detaily ze snu, jako tentokrát. Výraz v obličeji tohoto policisty a jeho slovo od slova.
Padl na mě pocit, se kterým jsem se probudila. Pocit naprosté bezmoci.
To bylo ono, co nejenom já, ale určitě i spousta dalších lidí v posledních dvou a půl letech prožíváme.
Totální bezmoc.
Tak ano, každý máme nějaká náhradní řešení, ale přesto za tím vším je prostě totální bezmoc. Možná, že se jí natolik obáváme a tak moc si ji nechceme připustit, že si raději vybíráme jinou realitu. Možná čekáme na vesmírné lodě, možná lovíme v konspiracích, možná něco a někoho stále omlouváme a napomínáme sami sebe, že to naše ego a ten rozmazlený fracek v nás si jenom hledá příčiny, jak být smutný, naštvaný, zoufalý a lítostivý.
Možná o to více si čistíme tělo, vztahy, čakry a celé svoje životy.
Možná, že stále čekáme, kdy se z toho šíleného snu probudíme.
Neprobudíme.
Realita je jenom jedna.
Jsme ve stavu bezmoci.

A pak koukám na Nebeský kalendář a vidím, že dneska ráno je v opozitním postavení Slunce ve Vahách a Chiron v Beranu. Slunce jako naše osobitost, naše síla a odvaha, naše solární energie a svébytnost. Chiron jako léčitelská planetka, která nám připomíná naše dávná a hluboká zranění a dívá se, co my s tím uděláme.
Stojí naproti sobě a zřejmě nejenom já prožívám okamžiky, kdy se vrací naše bolavé a dostatečně neodžité. Kdy se vracíme zpátky k situacím a k emocím, kde jsme to kdysi nezvládli a nebo to moc bolelo.
Může to být i téma našich minulých životů a nebo našich předků - je to stále to samé.
Asi je jednodušší pocit naprosté bezmoci přijmout a pak se od něj odrazit. 

Nebojovat.
Ano, nejsme všemocní, a jak to známe z různých (i politických) her, větší prostě bere.
Nejsme všemocní, ale jsou situace, kdy tu moc máme. Můžeme se rozhodnout, jak s tím vším naložit.
Jsou věci, události a lidé, které neovlivním.
Jsou věci, události a lidé, které mohu opustit, pokud už tam necítím životadárnost a sílu. Pokud mi to více bere, než dává.
Mám moc hledat a objevovat nové a vyzkoušet i kdysi odmítané a zapovězené.
Mám moc změnit svoje životní plány.
Mám moc naplánovat si svůj den tak, abych byla spokojená a měla se na co těšit.
Mám moc mít tu moc.
 
Přiznám se, že nemám univerzální recept, jak tuto dobu zvládat, jak přežívat. Myslím, že ani neexistuje. Je to tak velmi individuální, jako osud každého z nás.
Můžu si jít uvařit kafe, můžu si nalakovat nehty na nohou, můžu si číst knížky, můžu odejít ráno do práce a večer na svoji milovanou zahradu. Můžu být s lidmi, které mám ráda, a jsme si vzájemnou oporou. Můžu se vyplakat v náruči svého milovaného muže, když mu vyprávím o snu a když se mi kaskádovitě vybaví všechny stavy bezmoci, kterými jsem už ve svém životě prošla.
Můžu se radovat ze svojí odvahy a schopnosti regenerace, i když jsou situace, které i po letech zabolí. Když se otočím.
Ale v podstatě o tom to je. Projít změnami a nebo ustrnout.
Nebát se křesťanů s dvěma hvězdami J protože dávat druhým svoji vlastní moc je taky o mojí vlastní bezmoci.
Takže, co dál?
Je to na každém z nás, je to velmi tvořivé a chce to hodně odvahy a síly.
A nebo to všechno odevzdat a počkat si na to, co se vynoří. A to chce taky odvahu.
Je to moc a nebo málo?
Jak kdy a jak komu.
 

Foto je z mojí milované Satori, která zatím odpočívá, ale všechno dobře sleduje J Mandala bohyně Kálí