Emoce

Zrovna nedávno jsem prožívala smutné období. Nic se mi nedařilo, je to ten čas, kdy je nejlepší jenom sedět, pozorovat, dýchat a nic si nenamlouvat.
Překvapila mě hloubka smutku a uvědomila jsem si, že každá emoce přináší poselství, jenom není jednoduché ho vyluštit. Může souviset s tisíci nedořešenými smutky, stejně jako s včerejším letmým odhlédnutím za divokým toulavým kocourem s odřeným nosem.
I to stačí, aby se dělo.
I to stačí, aby něco navázalo. Na něco.
Nesnažila jsem se rozveselit ani rozptýlit.
Odmítnuté je uloženo do ještě větší hloubky a čeká na svůj čas.
 
Jenom jsem udělala velký prostor tomu, co žádalo pozornost.
Jenom jsem prohloubila dech a pozorovala svoje tělo.
Jenom jsem nechala plynout myšlenky a němé výkřiky odněkud někam.
Jenom jsem byla na sebe hodná a věnovala si dostatek času a trpělivosti.
 
K večeru vykouklo sluníčko a přineslo s sebou zvláštní světlo, abych uviděla tu dlouhou cestu jemných vzájemně propojených prožitků a příběhů, ve kterých jsem moc spěchala a všechno urovnávala a ladila, protože jsem zapomněla na to, že teprve prožitkem a vlastní zkušeností se stáváme celistvými, citlivými a z pohledu duše dokonalými.


Foto: Jami Voženílková

 
 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mutace

Hmota a světlo

Zatmění na Uzlech