Hmota a světlo

Když jsem se ráno v koupelně chystala na další lekci jógy, uvědomila jsem si, že už dlouho mě tak příšerně nebolely ruce a nohy, jako právě teď. Propojilo se mi to s mojí současnou indickou jógovou praxí a se všemi tělesnými bloky a odpory, které se mi v těle během posledních třech roků vytvořily. Tedy – které jsem si tam vytvořila já sama.
A v pozici trikonasany, kterou jsme už asi minutu prodýchávali, se mi otevřelo tělo tak, že ze mě lilo jako z konve. Proudy potu, klepající se nohy a stále opakující se učitelova slova: „Breath! Be strong!“
Jak symbolické.
Takhle se mi tělo otevřelo až na třetí lekci jógy, zatím to byla radost a brnkačka, ovšem teprve teď to šlo opravdu do hloubky, ke všem hluboce uloženým a nevědomě střeženým lítostem, strachům, úzkostem a nesouhlasům. Cítila jsem každou kůstku, každý sval a každé nadechnutí fascie. Večer mě bolely i malíčky na noze.
V bedrech seděl můj půlrok na gauči, kdy jsem nikam nesměla a vůbec jsem netušila, jestli toto všechno přežije moje milované jógové studio Satori. V chodidlech jsem si zablokovala volbu vykročit dál, však nic nemá smysl a cenu, tak proč se snažit. Velmi podobně to hlásily i kyčle, které jsem chtěla uspokojit užíváním kolagenu, ach, to stáří 😊 a po pár lekcích jógy s úžasným indickým učitelem, který nás vůbec nešetří (díky bohu), se kyčle uvolnily, otevřely a přestaly bolet.
Objevila jsem znovu známou radost z toho, že mám tělo, že moje tělo umí a ví, že se s ním mohu domluvit, že ho mohu znovu oživit a očistit. Že v něm mohu vytvořit prostor pro více světla, více energie a více naděje.
 
Možná, že to vypadá, že jsme všichni líní. Do práce, z práce, do obchodu, k Netflixu…a na víc už nemáme sílu.
Ale my nejsme líní, my jsme jenom hodně unavení. Bylo toho spousta, co nás ovlivnilo, zablokovalo a změnilo.   
Vzpomněla jsem si na to, jak všichni hledáme světlo a naději okolo nás, jak nasloucháme moudrým hlasům, čteme zajímavé knížky, chodíme na přednášky, diskutujeme, polemizujeme a meditujeme.
To je jedna úroveň.
Ale my žijeme v hmotném světě a máme svoje fyzické tělo, do kterého nevědomě ukládáme všechny svoje myšlenky, pocity a emoce. A pokud se chceme otevřít naději a světlu, pak potřebujeme uzdravit svoje tělo tak, aby znovu světlo, energie a naděje mohly vstoupit a volně proudit.
I já mám tu schopnost si něco namlouvat a nebo se na něco vymlouvat.
Ale pro indické učitele jógy toto není cesta. Nezajímají je vaše poslední tři roky, co se dělo a co se děje.
Teď jsi na podložce, tak praktikuj. Uvolni se, otevři se, nediskutuj.
Paradoxně to, co mi kdysi tak vadilo, je to, že mě znovu dává do pořádku. Disciplína, systematičnost, řád a poctivá práce na sobě. Ne povídačky, ne filozofování, diskutování, rozebírání. Ale začni tím, co máš nejblíže. Tvůj domov, tvoje kuchyně, tvoje rodina, tvoje každodenní práce, příroda a především, tvoje tělo. Žijeme ve hmotě, jsme hmota. Každodenní porce dharmy, každodenní vytváření nového a nového prostoru pro další světlo, pro energii a pro radost.
V těle, v rodině, v domově, v práci a všude, kam vstoupíš. Nemusíš mluvit, nic rozebírat a dokazovat. Stačí být. V přítomnosti a ve svojí síle.
Breath! Be strong!
 
Milá Indie, moje přísná učitelko, po třech letech ti znovu děkuji 🙏💓

 

Foto: současné, keralské 💓