Potřetí a naposledy

 Potřetí a naposledy se vrací Pluto do znamení Kozoroha, aby se znovu setkalo se Saturnem a aby dokončilo a uzavřelo to, co při prvním vstupu rozvrtalo. Poprvé se tak stalo v lednu 2019. A této době jsme byli v Indii a říkala jsem svému muži, že se mi to nelíbí, že toto je válečná konstelace. Když jsem se rozhlédla, nic tomu nenasvědčovalo. Všechno běželo tak jako vždycky, lidé se na sebe usmívali, obchůdky prodávaly, moře bouchalo pořád stejně, jenom ten pocit…

Dneska už vím, že slovní spojení „válečný stav“ může mít spoustu podob.
Pluto je energií smrti. Bere všechno, co už není k životu. Nemilosrdně a bez varování.
To jsou ty životní krize, náhlé konce a stavy beznaděje a zoufalství.

Někdy se musím pousmát nad tím, jak moc jsme přesvědčeni o tom, že máme svůj život pod kontrolou, jak velmi málo věříme tomu, že vždy je tady něco, co nás přesahuje, co pod kontrolou nemáme a jak lehké je o tom filozofovat a jak náročné je tím projít.
 
V období krize se mi osvědčilo jediné. To, do čeho se mi většinou vůbec nechce. Vypnout mysl a obrátit se na tělo. Vrátit se ke každodenní rutině a nepolevit. Ano, i já jsem se mnohokrát přemlouvala a raději bych rozjímala, rozebírala a zoufala si. Jenomže to je cesta, která nikam nevede.
Každé ráno si obout boty a dát si lesní okruh. Svižně, aby tělo přehlušilo mysl. Když funíte do kopce, nemáte čas rozebírat pocity.
Vrhnout se na úklid – probrat skříně a skříňky, vyhodit všechno co tam už jenom roky leží a na čem už jenom roky utíráme prach. Nemilosrdně, bez výčitek.
Překopat záhony na zahradě a zasadit spoustu nových kytek. Přestavět nábytek, udělat novou podlahu v pokoji, vařit, uklízet a každý den zakleknout a vydrbat podlahu, záchod a koupelnu.
A samozřejmě jóga. Každodenní sestavička podle momentálního nastavení. Žádná rutina, žádné kopírování online přenosu.
Jak se právě teď cítím ve svém těle, co potřebuji oživit, protáhnout a prodýchat?
Které místo v mém těle zamrzlo, které přestalo komunikovat a jak s ním znovu navázat kontakt?
Učit se znovu vnímat svoje tělo jako přítele, kterého máme vždycky k dispozici a který je nám nejbližší. Tělo nám nikdy nelže, dobrá kamarádka z milosti občas ano.
A pak tady máme přírodu. Kouzelné a hluboké lesy, louky, řeky, rybníky, nádrže….spousta léčivého potenciálu, spousta energie, vůně a krásy….
 
No a co dotěrné myšlenky?
Žijeme v době mysli, argumentů a nekonečného diskutování. Tam jsme všichni uvízli a jenom málokdo to ví a málokdo si to připouští.
V první řadě si uvědomíme, že my nejsme naše mysl, my nejsme naše myšlenky. A pak je jednoduchá cesta k tomu svoje myšlenky neodhánět, ale dát jim stopku:
„Tak tohle jsme už probrali. A co tam máš dál?“
Nic. Ticho.
My jsme pánem svojí mysli. Ne naopak.
 
Možná si potřebujeme některé věci připomenout a prožít je znovu.
A možná se můžeme na chvilku zastavit a připomenout si, jaký kus cesty jsme už ušli, co všechno jsme dokázali, jak jsme silní a šikovní…a pak není důvod, abychom o sobě pochybovali 💓
 
 
 
 
 
 
 
.