Jak být ještě dokonalejší, aneb když uvěříme těm druhým

Včera jsem na soukromé lekci v Satori vysvětlovala slečně princip dechu. Tady – ukázala jsem na hrudník – tady se nadechujeme, tady aktivujeme svoje začátky, radosti, nadšení a touhy. Tady jsme v souladu s budoucností. Proto je důležité pečovat o otevřený hrudník, o pružnost mezižeberních prostor a měkkost svého srdce.
A tady – ukázala jsem na břicho a pánev – tady vydechujeme. Tady výdechem ukončujeme, odevzdáváme a čistíme prostor pro nový nádech.
„Takže“, řekla slečna, „abychom se mohli dobře nadechnout, potřebujeme především důkladně vydechnout“
„Ano, to je přesně ono. A nemusíme zůstat jenom ve fyzickém těle, můžeme k tomu přibrat i všechny svoje zapomenuté minulosti se spoustou domněnek a emocí…, tam, kde jsme uvízli ve svojí vlastní historii, tam není už mnoho prostoru pro naši budoucnost.“, dodala jsem.
Skvělé, miluji tak bystré žáky 😊
Celá lekce pak probíhala v základním rytmu nádechu a výdechu, kdy jsme během jednotlivých fází probraly se slečnou všechno, co nám právě vlnka dechu přinesla. Protože to tam prostě bylo.
Na konci lekce byla ve studiu hmatatelná lehkost a radost.
Z pochopení a uvolnění. Jak jinak.
 
Moje vnučka jde příští týden do první třídy. A to aktivovalo naši rodinu ke vzpomínkám: “Pamatuješ…a jak tehdy…a když…“….
Můj skvělý muž našel přepsané staré videokazety, kdy toto období absolvovala naše dcera. Také sedmiletá a tak podobná naší vnučce.
Můj skvělý muž vymyslel způsob, jak tyto vzácné příběhy a zápisy naší rodinné historie přeposlat až někam k Jizerským horám. A tak jsme všichni koukali a psali si a vzpomínali a já jsem bulila jako želva. Koukala jsem na sebe, o třicet let mladší Jarmila, veselá, nekomplikovaná, bezprostřední….koukala jsem na naše úžasné manželství a tak skvělou radostnou rodinu. Výlety, povídání, dovádění, milé návštěvy příbuzných, narozeniny, vánoce….ach…
Myslím, že spousta z nás by měla povinně uchovávat videozáznamy svojí historie, protože vzpomínky spolu s emocemi spoustu záznamů přepíšou, ale kamera prostě nelže.
Doma jsme si pak povídali, co bychom v té době neudělali, kdybychom tušili, kam nás to později zavede. Je to lidská přirozenost všechno vylepšovat, leštit a šperkovat. Jakoby nám nestačilo, žít spokojeně ve svojí vlastní přirozenosti a hezkých vztazích.
Nemohu sem psát o jiných, ale o sobě napíšu, co bych už neudělala.
 
Náš syn byl tehdy tříletý a neměl rád školku. Krátce po nástupu do školky se u něj objevily tiky. Ne výrazné, ale byly tam. Radila jsem se tehdy s naší báječnou pediatričkou a ona mi doporučila paní psycholožku v Poděbradech. Tak jsme jeli do Poděbrad. Paní psycholožka byla velmi zajímavá osůbka, mě fascinovala, byla to jiná žena, než jaké jsem běžně potkávala. A tak jsem jí s důvěrou naslouchala. A ve svojí snaze situaci vylepšit, jsem slyšela na úplně všechno. Že nejsme tak dokonalá rodina, jak si myslíme, že syn je ten, který ukazuje na to, že mu v tom není dobře, že jsem příliš hlučná, otevřená a spontánní a samozřejmě neuvěřitelně zablokovaná. Při úvodním setkání náš syn namaloval kresbičku, kde použil jenom černou barvu, protože měl takové období. Miloval tajemno černé barvy a tmy, miloval všechny čaroděje a tučňáky, ale já jsem si vyslechla, že je syn v depresi. A z koho, že? Uvěřila jsem. Tak jako mnohokrát, kdy jsem si myslela, že guru autorita toho o mně ví více, než já sama.
Takže jsme se ve spoustě dalších terapií věnovali mému vlastnímu odblokování. Syn docházel do školky dál i svým tikem a já jsem objevovala prostory, o kterých jsem nikdy neměla ani tušení.
Na jedné straně mě to fascinovalo, na druhé straně se toto nemohlo neodrazit v tom našem „nedokonalém“ rodinném systému.
No, nebudu tady unavovat podrobným popisováním všeho možného, jenom chci napsat, že by člověk neměl vrtat do něčeho, co funguje a funguje to dobře. Takže mě toto „poznávání“ stálo moje místo ve škole, kde jsem mnoho roků ráda učila, dále jsem si přičarovala spoustu problematických vztahů, které jsem do té doby neměla, sama jsem se snažila být dokonalejší a vědomější, takže když se dneska ohlédnu, nebylo to tak, ale mně to připadalo. Věděla jsem přece víc než ostatní, byla jsem ta moudřejší, vědomější a ta vyvolená.
Můj život se velmi změnil, ale dneska už vím, že jsem to nebyla já.
K paní psycholožce jsem docházela asi rok, než se se mnou velmi neprofesionálním způsobem rozloučila, což jsem těžce nesla a v podstatě to bylo jenom další trauma z mnoha dalších, která jsem si tehdy dobrovolně přivodila.
 
Mohla bych tady rozepisovat svoji další životní cestu, ale to nebudu, jenom chci říct, že jsem si mnoha teoriemi a vznešenými představami zbytečně blokovala život. Po mnoha letech jsem se vrátila sama k sobě, moji věrní to ustáli, ale dneska už vím, jak to bylo zbytečné a zbytečně komplikované. Ano, přivedlo mě to k nevšední životní cestě a přivedlo mě to do Indie a k józe, ale tuším, že k józe bych došla taky, jenom méně dramatickým způsobem.
  
A taky už dneska tuším, že pokud vás někdo chce vylepšit, protože prostě toto ještě nevíte, taková ještě nejste – a mohla byste, mohla byste být ještě šťastnější a ještě průzračnější a ještě správnější, pozitivnější…tak je to proto, že on sám má svůj vlastní velký problém, který nechce a nebo nemůže vidět. A tak podepřený titulem (mnohdy ani to ne) mnoha teoretickými znalostmi, osobním kouzlem a skvělou výřečností mění ty druhé. Výborné hýčkání jeho ega a výborná past pro všechny citlivé a ochotné „na sobě pracovat“.
 
A jak to souvisí s nádechem a výdechem?
Teprve teď, když sleduji báječná videa naší báječné rodiny – před tou osudovou mnohaletou „terapií“, můžu spolu s emocemi propustit představy o tom, že něco bylo špatně, že já jsem byla nedokonalá matka a žena vůbec, že já jsem byla ta, kvůli které spousta druhých trpěla, protože jsem prostě byla tak příšerná, že ani terapeutka to už nemohla dále snášet (aneb když někomu osvícenému drcnete do jeho ega).
Mohu vydechnout ty roky trápení a pochybností o sobě samotné, kdy jsem se učila místo řeči šeptat, abych nebyla tak hlučná.
Mohu vydechnout roky zbytečně strávené nad úvahami, že za všechno může moje matka, moje minulost a duchovní negramotnost.
Mohu vydechnout všechny ty účty za nesmyslná setkání, osobnostní semináře a plky o ničem.
A pak je tady prostě realita a díky bohu, prozření.  A jsem tady konečně já! Hluboký nádech…
 
Buďte rádi, že jste takoví, jací jste, jste sví, jste originální. Nenechejte se nalákat k různým vylepšováním a zdokonalováním, protože je to nesmysl. A nebo taky dobrý byznys.
Osobně i po letech svojí vlastní terapeutické praxe (mám výcvik v krizové intervenci a vystudovala jsem Psychoterapeutickou fakultu, roky jsem působila jako terapeut na Lince důvěry a Lince bezpečí) mohu napsat, že klasická psychoterapie je už passé. Krizová intervence, pokud se nám hroutí život a ocitneme se v těžké životní situaci, je na místě. Pár sezení, kdy nám ten druhý pomůže se zorientovat a znovu nadechnout, to je přínosné a je to občas třeba. Ostatně, dobrá kamarádka nám udělá podobnou službu. Ale měsíce a roky povídání, rozebírání, pitvání a hodnocení, to je ztracený čas. Ochromuje to, manipuluje to, neobohacuje to. Blokuje to.
Zbavuje nás to vlastní zodpovědnosti a osobní síly, zbavuje nás to možnosti zhluboka se znovu nadechnout. A s tím nádechem přijmout sami sebe, takové, jací jsme, tuto realitu, ve které žijeme, která prostě není dokonalá, ale co je dokonalé, že…přijmout každý nový den ve svojí pestrosti a barevnosti bez potřeby něco stále vědět, rozebírat a posuzovat.
Tak jednoduché to může být…když přestanete toužit po duchovnosti, dokonalosti a nesmrtelnosti...

Foto: moje indické i se stopami minulosti 😊 

Nadechuji lásku, radost, světlo, naději a zdraví....vydechuji smutek, hněv, zklamání a trápení 💜