Pálení nejenom čarodějnic

Každou chvíli se posunujeme ve svých objevech, názorech a přesvědčeních.
Neříkám, že všichni, ale říkám, že všichni máme tu možnost, pokud chceme.
Život běží a my můžeme běžet s ním anebo trucovitě zasednout a koukat, jak všechno běží kolem nás.
Letos jsem pojala některá témata jinak, protože jsem si uvědomila symboliku mnoha životních záležitostí a je škoda, zůstávat jenom na povrchu.
 
Čarodějnice a jejich upalování, usmrcování, dehonestování…tak hluboké téma, které mě poprvé zasáhlo, když jsem byla v Dolních Kounicích a poslouchala vyprávění o Šibeničním vrchu a jeho historii. Tehdy mě poprvé pohltila hrůza z toho, jaké to je být jiná, odstrkovaná a podezřelá. V podstatě z čehokoliv, jak a kdy se to komu hodí.
Je to možná temná vzpomínka, ale každá z žen, pokud zrovna neabsolvuje populární ženské kruhy, aby se žensky „vyladila“, pokud nepopírá to, že být ženou, aniž by se neušpinila koketováním s mužskou mocí a mužského pohledu na svět, není jen tak jednoduché.
Objímat se se sestrami na různých setkáních, nosit náušnice s peříčky, dlouhé plátěné šaty a zasněný plachý pohled se dá naučit. Ale zůstat ve svojí ženské síle a neuhnout, pokud jde o něco zásadního, to už bývá problém.
Protože málokterá z nás ví, co to opravdu ta ženská síla je a mnoho z nás dobře ví, jakou daň za ni některé z nás zaplatily.
 
Pálení čarodějnic je něco, co se odehrává i v dnešní době, jenom jiným způsobem a s jiným obecenstvem.
Na józe jsem vyprávěla o druhé sakrální čakře. Je to místo, které je hologramem všech našich čaker, je to místo, kde jsme my ženy hluboce propojené se všemi ženami našeho rodu. A není to jenom sedm generací dozadu.
Sakrální čakra je místo, které má velkou moc a sílu, pokud o ní víme a pokud si ji dovolíme prožívat a prezentovat. Je to místo sebepoznání, které nás fascinuje a zároveň děsí.
Každá z žen má tady uložené nejenom svoje osobní záznamy a zkušenosti, ale současně si můžeme představit, že existuje a to opravdu existuje, kolektivní sakrální čakra, kterou jsme my, ženy, také propojeny.
Záleží na oblasti, ve které žijeme, na společenských a historických vzpomínkách, na rodových zkušenostech každé z nás. Jinak funguje společná energie druhé čakry žen v Africe, jinak rezonuje kolektivní druhá čakra žen v Indii, jinak třeba u nás.
Je to silné propojení, ve kterém se ženy podporují, ale často, bohužel, i nevědomě blokují.
Někdy si myslíme a jsme o tom přesvědčené, že muži jsou ti, kteří nás drží zkrátka a blokují naši vášeň, touhu a svobodu. Paradoxně to tak není.
Stačí si představit rodinu, kde maminka ctila a podporovala patriarchát, byla submisivní, fungovala podle vzorů svých předků a i když nebyla spokojená, tak nějak ten úděl přijala.
Její dcera ale už nechce, její dcera je už jiná. Nebojí se být jiná. Možná bychom si řekli, že to je prima, že dcera bude maminku inspirovat, že i maminka si může poopravit svoje vlastní názory, postoje a i ten vztah, který má s tatínkem…kdepak, bude to jinak. Budou tam hádky výčitky, odmítání, dotčení a lítost.
Můžeme hádat, jestli se maminky dotklo to, že dcera znehodnotila její ženský odkaz a nebo si uvědomila (a to je vždy bolestné), že i ona se kdysi mohla probudit a spoustu věcí změnit. S poznáním vždy přichází emoce a je to jenom na nás, co s nimi uděláme.
 
Mám kamarádku, která často jezdí do Indie a má takové ty ochranářské a pomáhající potřeby. Chce pomáhat ženám v Indii. Když chcete někomu pomáhat, je třeba ho postavit do reality a otevřít mu oči. Musíte mít jeho souhlas.
Vymyslela akci, kde ženám vysvětlovala a nabízela menstruační kalíšky. Ženy byly zpočátku zvědavé, ale potom velmi nepříjemné až zlé. Odmítly kalíšky i moji kamarádku.
Všimněte si toho, že žádný muž se k tomu nevyjadřoval, pouze na ženách bylo, jestli mají chuť a sílu vymanit se ze ztuhle propojené a poraněné kolektivní druhé čakry, protože víme, že by ten proces pokračoval. Kalíšky by tuto osvětu a uvolnění pouze lehounce otevřely.
Je tak těžké přijmout, že jsem určité věci neznala a nevěděla a teď to můžu změnit a nebo je náročné si přiznat, jak opravdu žiju a co všechno bych musela obětovat proto, abych začala sama sebe léčit a stala se svobodnější a šťastnější?
Toť otázka.
Nejsme už ve středověku, i když…
 
Mohu psát o svých letitých zážitcích ze školní sborovny, mohu psát o tom, jak žena dokáže být na ženu zlá, jak žena dokáže zničit rodinu svojí kamarádky a nebo manipulovat druhé tak, jak sama potřebuje. Mohla bych toho napsat spoustu o ženské zášti, zákeřnosti, nenávisti a zlomyslnosti. O nepřijaté ženské síle, o tom, jak je pro některé ženy jednodušší dehonestovat a upálit tu, která je jiná, než se inspirovat a změnit.
Dneska se už neupaluje, ale může vás „někdo“ vyhodit z práce, může proti vám poštvat jiné kamarádky, pomlouvat a nebo prostě přestat komunikovat.
 
Když se vrátím na Šibeniční vrch (a nejenom v Dolních Kounicích) připomenu si, že sice muži rozhodovali o ženách, ale byly to ženy, které nahlásily podezřelé a do davu (zablokované sakrální čakry) nezapadající jiné ženy.
Byly to ženy, které muže podporovaly v tom, aby ty jiné ženy (čarodějnice) mučili a upálili.
Byly to ženy, které velmi pečlivě sledovaly svoje okolí a jiné ženy, aby přinášely informace a jména těch, které se zpronevěřily, které je třeba potrestat.
A stále jsou to ženy, které sice přijaly podobu ženství v dlouhých romantických šatech, ale neuvědomily si a ani si snad uvědomit zatím nechtějí, že i ženství má svoji sílu, svoji rozhodnost, svoji potřebu se měnit, prosazovat, svoji vášeň a smyslnost, touhu tvořit a inspirovat a to ne proto, abychom je my ženy odsuzovaly a pomlouvaly, ale abychom se taky léčily. Abychom si některé věci a svoje životní zážitky uvědomily, abychom si vzpomněly na to, jak naše vlastní ženy žily a jak byly či nebyly šťastné a zda nejsme ve velmi podobném nastavení i my samy, i když v jiné době a s „jiným“ partnerem.
Některá zranění, některé výzvy, emoce, předsudky a reakce přežívají hodně hodně dlouho.
 
Léčení ženské energie a vyladění mužské a ženské energie, to je velmi dlouhodobá záležitost a není to jenom o ženách a o mužích. Je to o vyspělém vědomí a ochotě přiznat si, kde jsme my všichni zabloudili a kde jsme ochotní přijmout svůj podíl viny a zbabělosti a zkusit to jinak.
Pomaličku, vědomě.
Bez odsuzování, bez pomlouvání, bez upalování.

Fotečka je moje, kupodivu indická 😊