Trauma a tichá pošta

Možná trochu kacířská úvaha, ale nemohu to nenapsat.
 

Jak už to tak bývá, když otevřeme jedno téma, objeví se spousta dalších podobných témat a všechno se to tak nějak zajímavě propojí.
Četla jsem knížku o traumatech, protože kdo neprožil ve svém životě trauma, jakoby nebyl, že.
Tak pátráme, propojujeme, diagnostikujeme se a diagnostikujeme i ty druhé…a tak pořád dokola.
Takže jsem četla knížku o traumatech a úplně „náhodou“ jsem se propojila se svojí sestřenicí, se kterou jsem se poprvé setkala už hodně dávno, protože naše rodiny na základě jednoho velkého rodinného traumatu přetrhaly všechny vazby a vzájemně jsme se všichni znali jenom z vyprávění těch druhých.
Je to jako tichá pošta. Jeden řekne toto, předá to tomu druhému a ten si zase něco přidá anebo pozmění a pošle to dál. A nakonec, když se po letech setkáme a mluvíme spolu, tak zjistíme, že všechno bylo úplně jinak.
 
Se sestřenicí jsme si dlouho do noci povídaly, přeposílaly jsme si rodinné fotky a upravovaly rodinné příběhy, kdy jsme nakonec obě zjistily, že spousta věcí a událostí byla úplně jinak.
Pro mě docela šok a velké probuzení.
Dneska ráno mi můj muž řekl, že minulost neexistuje, protože všechno může být jinak. Někoho citoval, koho, to je už jedno.
Každopádně jsem měla pocit, že za ty poslední dny jsem prošla trauma-turbulencí, kdy nakonec nezbylo ani trauma ani turbulence.
Vše se zdálo být v pořádku, jenom ta tichá pošta těch, kteří spolu prostě z nějakého trauma důvodu nemluví, přinesla a dále přinášela nové příběhy postavené na starých příbězích, které se ani nestaly.
 
A tak mě napadlo, že si možná sami pro sebe upravujeme svoje vlastní příběhy, abychom vyhověli svému vlastnímu scénáři a svojí vlastní představě o tom, kdo vlastně jsme.
Jak nás to limituje do budoucna a jak se ladíme do role, která není vůbec naše a nikdy nebyla?
 
A když se rozpustí příběhy, které se nikdy nestaly a které nás roky formovaly, co tady zůstane?
A kdo tady zůstane?