Jak tvoříme příběhy

Jsou místa, která nás drží a nebo lépe řečeno, jsou místa, která právě teď potřebujeme. Pro svoji pohodu, pro svůj růst, pro svoji inspiraci, pro svůj život.
Moje maminka byla designérka tak nějak přirozeně a náš vkusný malý byteček byl plný obrázků, květin, polštářků a lampiček. Bylo pro mě samozřejmostí, že spíše než prostor, který je sterilní a neosobní, vyhledávám místa, která mě rozruší, okouzlí, inspirují a nadchnou.
Místa, kde cítím, že tam opravdu někdo žije.
Miluji jistou nedokonalost, starý nábytek, bytelný kuchyňský stůl, u kterého se odehrála spousta důležitých rozhodnutí, jen tak zapomenutý hrníček na polici, barevný koncert různých milých doplňků a především lidské teplo a útulno. Proto jsem si od prvního okamžiku zamilovala Itálii, kterou jsme mnoho roků každé léto projížděli naší starou škodovkou stodvacítkou, vzadu s dětmi a psem. Nemohla jsem se nabažit té emoční krásy domů, lidí, doplňků a různých nezapomenutelných koutků krásné Itálie.
Na Itálii mám milé vzpomínky a spoustu fotek.

A pak jsou tady byty a domy, a jak krásně píše Jeremiah ve svojí knize, ve kterých žijete a jednoho dne prostě zjistíte, že prostor, ve kterém jste bydleli, je už prostě jiný, protože vy jste už taky jiní.
Přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem v Kutné Hoře ležela na sedačce a koukala na les, který jsme měli kousek od domu, a najednou říkám: „ To tady budu už pořád jenom takhle ležet a koukat se na ten les?“
Prostě jsem cítila, že potřebuji pryč, že se chci vrátit zpátky do Ostravy, do města, které žije, dýchá a tepe. Zatím byla Kutná Hora místem, kde vyrostly naše děti, kde jsme prožili spoustu hezkého, kde jsme měli fajn sousedy a kde bylo ticho a klid malého města. Ale hodně věcí se v našem životě změnilo, potřebovali jsme se posunout i my.

Do roka jsme se odstěhovali zpátky do Ostravy. Nebudu popisovat ten náročný proces po prvním roce nastěhování do rodné Poruby, ale všechno prostě bylo najednou jinak, plány vzaly za své a bylo to náročné. Kromě toho jsme se za rok v rámci Poruby museli stěhovat ještě jednou. Protože energie fajn, ale když se nastěhujete po dvaceti letech z bytu u lesa v poklidném maloměstě přímo do centra města a ještě s tramvajovou vozovnou pod okny, jen tak lehce se nepřehodíte 😊

A když už bylo město, toužili jsme po zahradě a i to se nám splnilo, i tu zahradu jsme si vymazlili k obrazu svému. Zahrada je živý parťák a učí nás, jak jsou důležité hranice (jinak by nám doslova přerostla přes hlavu), jak si nedá poručit a jak si žije svým vlastním životem – několik let uvažujeme o tom, že pokácíme starou švestku, která už stejně neplodí a letos je obsypaná šťavnatými švestkami. Zahrada nám připomíná, že ne všechno se dá naplánovat, změřit a zarovnat.
Někde jsem četla, že k dobrému životu potřebujeme zahradu, kávu a knížku.
I tak by se to dalo nazvat 😊

Kdysi jsem hledala prostory pro svoje jógové studio Satori a hned první nabídka podkroví ve starém domě v Ostravě mě okouzlila. Ticho, půvab a krásná energie prostoru se přímo nabízela pro různá setkání a jógovou praxi. Dodnes ten prostor miluji, i když osud to nakonec zařídil jinak, věřím, že těch sedm krásných roků tam zůstalo. A dodnes spousta z nás vzpomíná na kouzelné večery při svíčkách a na jógových podložkách v milém podkroví starého domu.

Místo, kde žijeme a pracujeme, nás formuje více, než si dokážeme připustit a místo nás taky limituje a mnoho o nás vypovídá. Jenom když vstoupíte do prostoru, hned načítáte informace.
Čím více jste propojení se svými emocemi a pocity, tím více je pro vás důležité pohybovat se a přebývat tam, kde je vám dobře, kde spolu vzájemně ladíte.
Kde každý kout prostoru je uměleckým dílem, které dotváří jenom světlo a stín.

Věřím tomu, že kdybych měla podmínky a možnosti, určitě bych žila v malém domečku u moře. Ale protože mi to zatím tak nějak nevyšlo, do toho domečku alespoň jednou za čas jezdím a čerpám tady krásnou energii zapomenutých dávných časů, ve kterých znovu a znovu nacházím sama sebe.
Nejsou to přeplněné pláže, je to malá schovaná plážička, kam chodí jenom pár místních obyvatel, kde rostou fíky a kde můžete v klidu a tichu si číst, pozorovat moře a nebo jen tak odpočívat.

Škoda, že my lidé míváme málo pokory k místu, ve kterém pobýváme.
Škoda, že ztrácíme cit a jemnost pro energie, které tam kolují a místo abychom tvořili, necitlivě zasahujeme a prostor tlačíme do podoby módního trendu či potřeby našeho pohodlí.
Sledovali jsme naše sousedy, kterým na zahradu dorazila těžká technika a během jednoho dne se krásná zahrada plná ovocných stromů, keřů a květin změnila na holou pustinu, uprostřed které dodnes trčí plastová židlička.
Nepochopila jsem to, bylo mi z toho smutno.
 
A protože my tvoříme prostor a svůj domov, tato místa, samozřejmě, tvoří i nás. 
Každé místo je příběhem o tom, co se tam přihodilo, je místem vzpomínek a je plné našich životních možností. Je místem, které vypovídá o tom, jak se tam cítíme a jak tvoříme anebo netvoříme a pak spoléháme na těžkou techniku.
Můžete o sobě vyprávět cokoliv, ale stačí otevřít dveře svého domova a slov není třeba.
Krásná knížka mého oblíbeného designéra je plná takových příběhů.
A když je čtete, připomenete si ten svůj.

Fotečky jsou z mých osobních příběhů 💜