Prázdno je taky proces

 

V době, kdy bychom měli více odpočívat a rekapitulovat a uzavírat a nechávat odejít, máme paradoxně nejvíce práce.

Vánoční večírky, vánoční trhy, vánoční besídky, běhání po obchodech, uklízení, pečení, vaření…je toho spousta.
 
V době, kdy naši předci zamykali svoje pole, zahrady a mohli si dovolit více odpočinku a spánku, přerušovaného pouze pravidelným krmením dobytka, máme my, jejich potomci pocit, že se potřebujeme zničit. Nějaké tradice, rituály a moudré zkušenosti předešlých generací nás moc nezajímají.
 
Touha po dokonalosti a potřeba mít všechno nachystané a pod kontrolou, je motorem, který se nevypíná ani v noci. Takže místo vydatného spánku uprostřed rušného, hlučného a přesvíceného města přemýšlíme, kolik toho ještě musíme stihnout, kdy a kde máme být zítra a jak všechno skloubit a nakombinovat, aby to prostě vyšlo bez chybičky.
 
Žijeme v tahu přesvědčení, že se musíme více snažit. Že v našem životě nemůže být prázdné a tiché místo a pokud se objeví, je třeba ho rychle zaplnit.
 
Žijeme v přesvědčení, že aby se něco změnilo, musíme něco udělat.
 
Zapomínáme (si) dát prostor. Prostor pro to, aby se mohlo samo konat a odehrávat a poskládat to, co není v naší režii, ale třeba to někdo umí lépe než my…čas, příčinnost, odevzdání, pokora, odstup, důvěra…
 
Už dávno jsem si všimla, jak se bojíme zastavit, jak se bojíme něco neudělat, jak se bojíme ticha a prázdnoty.

A přitom prázdnota je taky proces.