Satori Blog

Vždycky, když se něco zásadního přihodí, co rozhodí mě i moje plány a jistoty, propadám se do emocí. To je v pořádku, to je fáze, kterou je třeba projít, a každý to máme jinak. Když se propadáme do emocí, aktivuje se naše emoční tělo – manomayakosha a probíhá čištění. Zachytáváme se různých informací, hledáme pomoc a podporu, možná se bojíme projít svými strachy a úzkostmi, ale je třeba v této fázi zůstat. Neodcházet a dát prostor všemu, co se vynoří a co na nás vybafne z hloubky našeho nevědomí. Nepáchat na sobě násilí tím, že se nutíme do racionálního uvažování, zlobíme se sami na sebe a na celý svět a nebo se snažíme být za každou cenu pozitivní. Být k sobě vlídní a laskaví, dopřát si klid a pochopení…i to je o sebelásce.
Život mě pro tyto situace naučil jednoduché formulce a tak když se uvolní emoční napětí a zoufání, pak se pokusím sama sebe zeptat: „Co mě má tato situace naučit?“ Už víme, že nic není náhoda a sama vnímám náročné životní situace jako příležitost k tomu, přehodnotit s…

Každá Indie je moje transformační a je to i moje ochota nechat na sebe události, lidi a energie této úžasné země působit. A neříkám, že to tak bylo vždycky. Každopádně jsem si uvědomila, že je to otázkou důvěry a ochoty otevřít se neznámému a nebát se posunovat hranice svých vlastních skálopevných přesvědčení. Letos jsem měla v Indii spoustu snů a některé byly hodně hluboké a živé. Ráno jsem otevřela oči a koukala na pomalu otáčející se větrák na stropě, vnímala přicházející horký den a nechávala to v sobě působit. Pozorovala jsem svoje pocity, emoce a přicházely také moje navyklé reakce, které jsem neživila, protože bych byla tam, kde už jsem byla. Jenom jsem pozorovala, nic víc.
V jednom ze snů jsem sledovala velké množství lidí, kteří ke mně chodili a něco mi říkali a jiní tam pokřikovali a zpívali…taková směs neklidné různorodosti. Začínalo to být divoké a nepřehledné a do toho jsem najednou uviděla veliký zobák snad nějakého ptáka, který to proletěl a něco mi přímo do obličeje zakři…

Je tady čas, který milují děti.
Stejně tak i my dospělí máme v sobě schované malé natěšené dítko, které obdivuje světýlka, tajemný předvánoční čas, toulání se tajemnými večerními uličkami, dítko, které se těší na volný čas, na odpočinek, na cukroví, na pohádky, na společné rodinné setkávání a povídání. Možná jsme to svoje vlastní dítko někam schovali a dospěle se snažíme nepodlehnout konzumu, být rozumní a s odstupem sledovat to vánoční šílení a snažit se o duchovní a ten správný přístup k tomu, jak by to mělo být. A možná díky tomu jsme ztratili svoji vášeň prožívat každodenní okamžiky tak, jak chceme, tak jak cítíme. Vytvořit si odstup a říkat, jak by to mělo být, je jedna věc. Nechat se prostoupit atmosférou blížících se Vánoc a užívat si tak, jak to mám ráda, je zase něco jiného. Opusťme rady „moudřejších“ a věnujme se sami sobě, nebojme se být více vášniví a více spontánní. Pokud milujeme nakupování, uklízení bytu i duše, světýlka a koledy v obchodních centrech, pokud se těšíme na z…

To mě fascinuje, že když otevřu facebook, vyvalí se na mě spousta informací.
A teď to jede...duchovno, jóga, válka, něčí bujarý večírek, nadávky v nějaké diskuzi a pak promlouvání do duše o světle a lásce...když jsem byla na setkání s panem Čumpelíkem, otevřelo se mi úplně jiné pojetí jógy, včetně jiného nastavení a vnímání těla a spolu s tím i jiný přístup k informacím, které nám tělo tak moudře zprostředkovává.
Byla jsem nadšená, fotila jsem a psala si, zkoušela a prožívala sama na sobě a pak jsem ve vlaku koukala na fotky a tahle, o které ani nevím, vyšla z toho studijního setkání naprosto geniálně.
Směs barev, chutí a emocí...tak jak to v životě máme a nejde to oddělit, jenom přijmout a možná také odvážně transformovat.
Vždy stavíme na tom, co už víme a nemůžeme ignorovat to, v čem žijeme. Všechno tvoří jeden celek a je to jako tanec. Vyjmu kousek pohybu a celek ztratí smysl.
Takže se vlastně všichni navzájem potřebujeme a doplňujeme a odvaha přijmout i to, co mě p…

Spousta lidí trpí skrytým pocitem viny a aniž by si to uvědomovali, ubližují si a ještě ono ubližování povyšují na službu něčemu.
V horším případě na službu někomu. Slyšela jsem o lekcích jógy, kde se lidé tlačí do pozic tak, že mají druhý den bolavé celé tělo, dokonce nemohou ani chodit a ještě s pocitem, že „dělají pro tu jógu“ stále málo. Slyšela jsem o partnerství, kde si nechávají lidé ubližovat ve jménu lásky. Slyšela jsem o vztazích, kde si lidé bojí nastavit hranice, aby se ten druhý nezlobil. Slyšela jsem o profesích, kde lidé odchází z práce po mnohahodinových přesčasech domů tak, aby o tom šéf nevěděl. Slyšela jsem o přátelství, ve kterých lidé utrácí spoustu svého volného času, protože ten druhý je nešťastný. Slyšela jsem o terapiích, kde lidé zoufale pláčou a zvrací, protože si to zaslouží. Slyšela jsem o mnohahodinovém cvičení a o půstech, na které si lidé berou dovolenou. Slyšela jsem toho spoustu, co lidé dělají, aby prý očistili svoji karmu. A jak se trestáte vy?

Věta, kterou slýchávám stále častěji a nejenom ve svojí poradenské praxi, ale i v běžném životě. Lidé nemají příliš rádi změny, ale rádi otvírají prostor pro svoje bezpečné snění. Jenže pokud zůstáváme pouze v oblasti představ, zbožného přání, hledání znamení, pocitů, napojení a propojení, konzultování, intuitivního procítění…pokud nepřeneseme svoje vize a představy do reálného života a nezačneme prakticky a konkrétně jednat, pak se pravděpodobně nezmění vůbec nic. Je to úzkostný stav vyčkávání a nekonečného rozebírání, kdy bychom rádi udělali změny, ale beze změn. Kdy bychom se rádi změnili, ale přitom zůstali stejní. Je to dětský postoj nás dospělých, kdy bychom něco rádi, ale přitom se bojíme zodpovědnosti a důsledků toho, o čem rozhodneme, že bude jinak. A tak ve svém vyprávění podáváme svůj život takový, jaký je…prostě to nějak nešlo, ono se to neuskutečnilo, nikdo mě neoslovil, nebyl na to čas, nebyla ta správná konstelace, zrovna měli zavřeno, jako na potvoru jsem onemocněla, ne…

Venuše, Merkur, Mars a Slunce v Panně. A k tomu retrográdní Saturn v Kozorohu. To je naprosto zemitá a praktická nebeská jízda. Co nebylo dořešeno, si zaslouží naši pozornost a když budeme vnímaví, dobře poznáme, k čemu je dobré se vrátit a zkusit to jinak. Nejenom krása a rozjímání, ale také každodenní povinnosti, služba druhým, praxe a odvaha nebát se udělat chybu. A nebuďme na sebe příliš přísní. Protože tolik energie pečlivé, pracovité a střízlivé Panenky nás vede k tomu, aby to všechno bylo perfektní, dokonalé, ale pak se třeba vůbec nedozvíme, kdo vlastně jsme a co všechno umíme. A mnoho náhodných objevů a hlubokých zážitků, které nám změnily život,vzniklo právě proto, že jsme se nebáli opustit svoji naplánovanou trasu a představu o tom, jak se to má a jak je to správně, že jsme se přestali kritizovat a napomínat a dovolili jsme si chybovat.


Foto: Jarmila Voženílková

Dnešní tlak na výkon a dokonalost, na čistý stůl, čistou planetu a harmonii ve všech směrech je nebývalý. Stoupám brzy ráno krásným voňavým lesem k Pradědu a nahoře se kochám kouzelným výhledem. Okolo mě se kochá málokdo, protože se řeší, kdo to zvládl nahoru za kolik, jakým kolem, kolikrát už a někdo to dokonce dneska plánuje i dvakrát.
Jsme lidi a zůstaneme lidmi. A k tomu patří i naše lidskost. Lidé mají emoce, pocity, nálady, lidé prožívají krize ve vztazích, pohádají se s prodavačkou, přecpou se čokoládou, nerozumí si se svými rodiči a se svými dětmi (a se svými sousedy a se svými kolegy…), lidé se někdy v tom svém životě plácají od ničeho k ničemu. I to se může stát a je to naprosto v pořádku. Nevím, kde se vzala ta potřeba mít všechno pod kontrolou, všechno léčit, harmonizovat a leštit. Není třeba zachraňovat planetu, ale je dobré zachránit sami sebe, než bude pozdě. Ženy tráví víkendy na sebepoznávacích pobytech, muži doma hlídají děti a pak ještě dostanou naloženo, že nechápou…

Léto milují děti a nejenom proto, že jsou prázdniny, ale také proto, že nastal čas toulání, objevování a čas nekonečného volna. Léto miluje i vaše vnitřní dítě. Dopřejte svému vnitřnímu dítěti prázdniny, naučte ho znovu prožít to, co dříve nestihlo a po čem se mu stále stýská. Vezměte svoje vnitřní dítě na výlet. Láskyplně mu odeberte mobil a počítač a řekněte mu, ať se dívá okolo sebe, ať prožívá bdělé okamžiky přítomnosti a nechá se okouzlit přírodou, starým hradem a nebo zrovna tím, co ho zajímá. Nechejte ho zapomenout na čas a nevyluxovaný obývák, dejte mu prostor, aby si vzpomnělo na to, co ho vždycky těšilo a po čem toužilo. Volný čas na radost z tvoření, kdy si jen tak hraje, zkouší a nemá potřebu hodnotit a soutěžit. Třeba jsme kdysi toužili jen tak ležet v trávě a pozorovat modrou oblohu se spoustou mraků, třeba jsme chtěli pouštět letadýlka, malovat obrázky, vymyslet důležitý přístroj a nebo si povídat s kamarády. Třeba jsme kdysi chtěli a už nestihli naučit se háčkovat, vyšívat…