Satori Blog

Nedávno jsem četla hezké povídání  o pánevním dnu a taky  o jeho energii  a pozornosti, kterou potřebuje.  Pánevní dno je důležitou zásobárnou naší životní síly, našich hlubokých emocí a také traumatických situací, kterými jsme v životě prošli. Každá jizva, ať je na těle, na duši  a většinou tam i tam, nemá být zapomenuta.  O každou jizvu je třeba pečovat, je třeba se jí dotýkat, ať je to bolavé místečko na těle a nebo vzpomínka, která se nám stále vrací. Rozjímala jsem o pánevním dnu a říkala jsem si, jak je naše tělo geniální a jak nám jizvy připomínají naše životní boje a zápasy, chvíle bolesti a nejistoty. Čím vším jsme už prošli a co všechno jsme zvládli. Zapomenuté jizvy nás blokují. Vždycky tam někde najdeme napětí a bolest v těle, nezpracované emoce a nebo potlačené vzpomínky. Dotek je důležitý a často za něj platíme u maséra a nebo o něj poprosíme svoje blízké. A také my druhým poskytneme povzbuzení a soucit objetím, položením ruky na rameno, pohlazením. Dotek je léčivý a h

  Přemýšlela jsem, proč jsem se vydala do arabského světa. Je to zrovna svět, který mě nikdy nelákal. Možná díky zkušenostem z Indie, kde se arabským čtvrtím a komunitám vyhýbám. Pro tu šeď, zahalené obličeje, někdy nevraživé pohledy a takové zvláštní pusto. Jsem to já, která se nespokojí s pohodlným hotelem, krásným bazénem a čistotou v ohraničeném rezortu, potřebuji poznat víc. A tak jsem se nechala dvakrát odvézt do centra starého města a z té načančané nádhery a spousty strojených úsměvů mě taxík vyložil přímo ve středověku. Nějaká beznaděj na mě dýchla, pořádně jsem se rozhlédla, prochodila uličky a začala vnímat. Kde jsem, co se tady odehrává, jak to tady lidé mají - majitelé tak krásných památek, mystických příběhů a hrobek, kde byli ve zlatě pochováváni králové a faraoni. Co jsem si jako první uvědomila, byla naprosto jasná vyhraněnost. Tady se nehraje na to, kdo jaký je a jaký by mohl být, tady je to všechno autentické. Spousta mužů i se svými poznámkami na ženu, která nen

  Miluji moře, je to moje láska. Uvolňuje, inspiruje, léčí, utěšuje a uklidňuje. Umí krásně pohoupat a děkuji každému moři, u kterého jsem mohla sedět, dlouho do něj koukat, ve kterém jsem se mohla pohupovat na vlnkách a užívat si tak nádheru všeobjímající něžné energie. Kde jsem mohla koukat do modré barvy, která se postupně mění na stříbrnou a tyrkysovou, která krásně chladí a propojuje s jemnou energií Luny a našich emocí. Takže když je všechno až moc, je tady moře. Rudé moře ještě neznám a tak jsem odjela do Egypta. A Egypt, to je zase něco úplně jiného, než znám. A taky odříkaného chleba… J Rudé moře je krásně slané a nekonečně modré s malými obláčky bílé pěny na hladině. Užívala jsem si ho a taky svoji skoro samotu, tak jak to občas potřebuji. A Egypt není jenom moře a tak po dvou dnech odpočinku jsem vyrazila nejenom za památkami, ale také do pouště. Magická cesta za neznámou energií, za historií, krásnými památkami a pak taky něco, co mě nikdy nenapadlo, že by mě mohlo tak o

Včera jsem poslouchala rozhovor majitele jedné provozovny a paní, která se ho ptala, jak zvládají současnou dobu. Říkal, že špatně a neví, jak to bude dál. Něco známého mi tam cinklo, netušila jsem přesně co, ale cítila jsem, že mu velmi rozumím. V noci se mi zdál sen. Byl velice divný a plný různých situací a známých i neznámých postav a v tom snu jsem byla opět učitelkou a řešili jsme ve škole případy dětí, kterým někdo ubližoval a dával tajně omamné láky. A pak jsem v jednom okamžiku uviděla toho největšího školního hajzlíka, jak sype klukovi do čaje bílý prášek. Čapla jsem ho za ruku a vedla k policistům, kteří měli svoji stanici přímo u vchodu do školy. Nejdříve jsme se přívětivě a s úsměvem pozdravili, řekla jsem, co se stalo a hajzlíka jsem jim předala. Za chvilku se otevřely dveře, hajzlík odešel s úsměvem a policista mi velmi striktně a arogantně řekl, že oni nic vyšetřovat nebudou, protože otec tohoto hajzlíka je křesťan a má dvě hvězdy. Je křesťan a má dvě hvězdy. Málok

  Vracely jsme se s Aninkou v noci z letiště, všude okolo byl klid a takové to uvolněné letní ticho, nikde nikdo, jenom naše auto, ve kterém my dvě a naše oblíbené písničky. Ani seděla za mnou v autosedačce a viděla jsem, jak její veliké oči pozorně sledují světla velkoměsta. Je tak moc podobná mojí mamince, a když byla ještě malinké miminko a zkoumavě si mě prohlížely oči mojí maminky, chtělo se mi plakat. Jak velká síla a vzpomínka v těch očích byla.   A zrovna v této magické noční chvilce mě přepadla nostalgie a vybavily se mi všechny ženy mého života, všechny naše veliké zvědavé oči, které po sobě dědíme, ačkoliv jsme se nikdy společně nesetkaly. Přišlo mi líto, že to nejde, že jsem nemohla v jednom okamžiku potkat svoje prapra…babičky spolu s babičkami a maminkou a dcerou a vnučkou a nemohly jsme si spolu vyprávět o svých osudech a životních omylech, o svých vztazích a manželstvích, o svých přáních a touhách, o tom, jak málo jsme si občas věřily a jak jsme dokázaly být statečné,