Hmota a světlo
Když jsem se ráno v koupelně chystala na další lekci jógy, uvědomila jsem si, že už dlouho mě tak příšerně nebolely ruce a nohy, jako právě teď. Propojilo se mi to s mojí současnou indickou jógovou praxí a se všemi tělesnými bloky a odpory, které se mi v těle během posledních třech roků vytvořily. Tedy – které jsem si tam vytvořila já sama. A v pozici trikonasany, kterou jsme už asi minutu prodýchávali, se mi otevřelo tělo tak, že ze mě lilo jako z konve. Proudy potu, klepající se nohy a stále opakující se učitelova slova: „Breath! Be strong!“ Jak symbolické. Takhle se mi tělo otevřelo až na třetí lekci jógy, zatím to byla radost a brnkačka, ovšem teprve teď to šlo opravdu do hloubky, ke všem hluboce uloženým a nevědomě střeženým lítostem, strachům, úzkostem a nesouhlasům. Cítila jsem každou kůstku, každý sval a každé nadechnutí fascie. Večer mě bolely i malíčky na noze. V bedrech seděl můj půlrok na gauči, kdy jsem nikam nesměla a vůbec jsem netušila, jestli toto všechno přežije moje