Když už nic, tak alespoň mrazivo

 

Moje oblíbené recepty: když nemám moc ani vůli řešit věci okolo, nechám to být a řeším sama sebe.

Když se přistihnu, že už dlouho nadávám, kritizuji a nebo se lituji, jdu do studené vody. Studená voda mě okamžitě restartuje, vystupuje z ní úplně jiný člověk než ten, kdo do ní vstoupil J.

Kolega v práci se mě zeptal, co si myslím o kryoterapii a mně se okamžitě vybavila dávná doba, kdy jsem tak moc chtěla do Polária na  Čeladné, dokonce jsem dostala dárkem poukaz na volné vstupy. Ovšem otvírací doba a moje pracovní doba spolu prostě neladily, takže to postupně upadlo v zapomenutí.

Jakmile jsem o kryoterapii uslyšela, tak jsem zajásala a našla jsem si nejbližší Kryocentrum. A o pár hodin později jsem už seděla na pohovce, vyplňovala dotazník, vyfasovala vhodné oblečení do mrazu a těšila se. Dívala jsem se, kolik je tam lidí a jak si to užívají.

Přišlo mi to celé jako rituál, souboj těla a rozumu – to se přece nemůžeš sama nechat zavřít do místnosti, kde je mínus 160 stupňů - to je proti zdravému rozumu – jak typické, odvolávat se na „zdravý“ rozum a racionální důvody J

Ale tělo se přitom těšilo.

Brala jsem to jako vykukující růžky mojí úzkosti, protože moje psychika dostala za poslední dva a půl roku docela zabrat.

Kromě toho, nemám ráda malé místnosti, uzavřené zvenku už vůbec ne. Nemám ráda potápění a nikdy bych se nesoukala do jeskyně.
Ovšem nikdy neříkej nikdy, že?

 Stála jsem na startu, tedy v přípravné předsíňce před komorami a sledovala převalující se páru všude dokola kolem. Zvláštní.

Mladý muž se mě zeptal, jakou chci pustit v komoře hudbu a já řekla, že je mi to jedno. Prý tam byla jako poslední opera, tak jsem řekla, ať ji tam klidně dá znovu.

V první komoře se tělo při mínus 60 stupních připravuje na vstup do velkého mrazu. Po půl minutě jsem otevřela dřevěné dveře do „mrazicího boxu“ a za zvuku jásavé operní árie jsem vstupovala do šera a spousty valící se mlhy.

Bylo to tak mystické, na pár vteřin jsem si připadala, že vstupuji do nějaké hrobky a nebo něco takového. Na pár vteřin jsem prostě byla úplně jinde. A to byl pro mě veliký zážitek.

No a pak jsem v mrazu pozorovala čas na velkých hodinách, přecházela sem a tam, sledovala jehličky na těle, jak se zakusují hlouběji a hlouběji a několikrát jsem zachytila opět svoji úzkost – kdyby se ty dveře zvenku zasekly, kdyby vypnuli proud, kdyby na mě zapomněli, kdyby mě trefil šlak…. J
Pozice pozorovatele je mi velmi blízká. Jak osobně, tak profesně J

Po třech minutách jsem už seděla na kole, abych probudila tělíčko z té velké zimy, abych ho opět prohřála a aktivovala.

Tělo zůstalo v němém úžasu, rozum se už moc nesnažil a nastoupila příjemná euforie, kdy mi bylo úplně jedno, co se děje za dveřmi, za hranicemi i za oceány.

Příjemný pocit vydržel hodně dlouho, zrychlil se metabolismus, spala jsem jako dudek a kupodivu tak hluboký mráz mě přivedl k celkovému a hlubokému uvolnění.

Kdo by to řekl, že? Rozum by to asi nepobral J

Jenom jsem si představila ponor do mínus 160 stupňů studené „vody“ a pak svůj majestátní vstup za zvuku krásné opery do mlhavé a mrazivé komory při stejné teplotě.

Ne všechno dokáže příroda, ne všemu velí rozum a racionální důvody.

Řeč těla je důležitá, pozice pozorovatele taktéž. Někdy je třeba pořádné krize, abychom se znovu probudili a nastartovali.

A tělo nepozná, že jsme to na něj tak trochu narafičili J

A kryoterapii, samozřejmě, doporučuji. Nejlépe za zvuků operní árie a v chomáčích mrazivé mlhy pak pozorovat, co to s vámi dělá, co se vám z toho všeho vynoří a co to všechno nastartuje J.