Mnoho roků jsem trávila ve školních sborovnách


Mnoho roků jsem trávila ve školních sborovnách a mezi ženami, které byly takové, jaké jsou. Vesměs jsou to ženy hlídající řád, strukturu, pořádek, aby nic moc nevybočovalo a taky abych já nic moc nevybočovala a nevymýšlela si nějaké novoty.
A tak jsem roky žila v určitých představách o ženství, které vypadá tak a tak a jak je to náročné být ženou v těchto přikazujících a omezujících hranicích. Moje vnitřní žena se vzpouzela, ale chápala jsem, že se mám zařadit a zbytečně neprovokovat.
Přesto, že jsem chtěla být poslušná, abych lépe zapadla do kolektivu a měla kamarádky, stejně mě vždycky kolegyně odhalily.
I když jsem se zúčastnila různých soutěží jako třeba o nejtajemnější fotografii z dětství a nebo o nejlepší bábovku sborovny, moje byla i s polevou…stejně jsem pořád vyčuhovala.
Vzít si kdysi dlouhou sukni znamenalo poslechnout svoje ženství, ale nést i důsledky.
Tak mě holky nakonec vyštípaly a za to jim po letech moc děkuji, i když následovalo období temna, samoty a pochybností.

A teprve potom, díky tomu, že můj život nabral zcela jiný směr, jsem začala potkávat naprosto jiné podoby ženství.
Ženy silné, tvořivé, originální, neuvěřitelně citlivé a vnímavé…ženy, se kterými je radost sdílet, ženy, které inspirují a také se nechají inspirovat…krása…
Nezapomenu na ten nádherný okamžik, kdy jsem kdysi na jednom dámském tvořivém setkání začala malovat a nejdříve s tou opatrností a promyšleností a pak mě začalo těšit, že to všechno pracuje samo a že stačí jenom uvolnit kontrolu a potřebu dokonalosti a nechat se překvapit.
A jak jsem si potvrdila, že i v chaosu je řád a dokonalost a teprve v tom nepředvídatelném mohou vznikat nové věci, nové zážitky a nové pocity…
Děkuji všem úžasným ženám, které potkávám a které mě tak inspirují a léčí ty moje osobní sborovny a já jsem ráda, že opravdu jsou a že existují.



Foto: Jarmila Voženílková

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Taky o lásce

Indické sny