Nejtěžší je znovu uvěřit
Pokud jsme my ženy
vyrostly v rodině, kde si je třeba pozornost a lásku zasloužit, pokud jsme
se moc snažily vyhovět a naplnit očekávání svých blízkých, pokud jsme zahnaly
hlas svojí Duše, abychom lépe slyšely co se má a co se nemá a pokud dosud
žijeme v mužském světě, pak očekáváme, že se věci dějí určitým způsobem.
Očekáváme odměnu za námahu
a risk, očekáváme pochvalu za splnění daných úkolů, očekáváme, že se věci
dějí postupně, logicky a lineárně.
Zapomněly jsme už dávno na
to, že my samy můžeme být tou, která tvoří a která důvěřuje, zapomněly jsme
naslouchat svému vnitřnímu hlasu a pocitům, které nás vedou při každém
rozhodnutí.
Ptáme se všech okolo, ale
zapomínáme se zeptat samy sebe.
Pečujeme o všechny okolo,
ale zapomínáme pečovat samy o sebe.
Není těžké vykonat
rozhodnutí, není těžké začít znovu.
Nejtěžší je znovu uvěřit.
Že všechno je
v pořádku, když zůstaneme se svým rozhodnutím samy, že všechno je
v pořádku, když nemáme kompas a přesné souřadnice cesty, na kterou jsme se
právě vydaly.
Že si můžeme cestou
odpočinout a že můžeme požádat o podporu a o pomoc.
Nejtěžší je znovu uvěřit,
že pokud vedou všechny cesty do Říma, pak i ta naše klikatá.
Nejtěžší je znovu uvěřit,
že smíme, můžeme a dokážeme.
Nejtěžší je znovu uvěřit,
že i my jsme vyvolené a milované.
Foto: Jarmila Voženílková
Foto: Jarmila Voženílková
Komentáře
Okomentovat