Nejtěžší je znovu uvěřit



Pokud jsme my ženy vyrostly v rodině, kde si je třeba pozornost a lásku zasloužit, pokud jsme se moc snažily vyhovět a naplnit očekávání svých blízkých, pokud jsme zahnaly hlas svojí Duše, abychom lépe slyšely co se má a co se nemá a pokud dosud žijeme v mužském světě, pak očekáváme, že se věci dějí určitým způsobem.
Očekáváme odměnu za námahu a risk, očekáváme pochvalu za splnění daných úkolů, očekáváme, že se věci dějí postupně, logicky a lineárně.
Zapomněly jsme už dávno na to, že my samy můžeme být tou, která tvoří a která důvěřuje, zapomněly jsme naslouchat svému vnitřnímu hlasu a pocitům, které nás vedou při každém rozhodnutí.
Ptáme se všech okolo, ale zapomínáme se zeptat samy sebe.
Pečujeme o všechny okolo, ale zapomínáme pečovat samy o sebe.
Není těžké vykonat rozhodnutí, není těžké začít znovu.
Nejtěžší je znovu uvěřit.
Že všechno je v pořádku, když zůstaneme se svým rozhodnutím samy, že všechno je v pořádku, když nemáme kompas a přesné souřadnice cesty, na kterou jsme se právě vydaly.
Že si můžeme cestou odpočinout a že můžeme požádat o podporu a o pomoc.  
Nejtěžší je znovu uvěřit, že pokud vedou všechny cesty do Říma, pak i ta naše klikatá.
Nejtěžší je znovu uvěřit, že smíme, můžeme a dokážeme.
Nejtěžší je znovu uvěřit, že i my jsme vyvolené a milované.


Foto: Jarmila Voženílková


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Taky o lásce

Indické sny