Není nic horšího než nešťastná žena


Není noc horšího než nešťastná žena.
Moudré a silné, když si to k sobě pustíme blíž.
Možná by bylo dobré upřesnit, že není nic horšího než nešťastná žena, která začne na sobě pracovat.
Začít na sobě pracovat je o potřebě odmítnou svoji přirozenost a ochotu poznat, kdo vlastně jsem a proč se mi to děje.
Začít na sobě pracovat znamená, že chci být jiná nejenom pro svoje okolí, ale především sama pro sebe.
Musím na sobě pracovat, abych byla zdravější, příjemnější, ochotnější, vzdělanější, oblíbenější, milovanější a především pozitivnější.
To všechno by bylo v pořádku, pokud nepřeskočíme fázi sebepoznání a sebepřijetí.
A ta je tou nejdůležitější. Tady to teprve začíná.
Jak mohu měnit někoho, o kom nevím, kdo vlastně je a co vůbec potřebuje?
Okamžiky sebepoznání jsou bolavé, protože tady se setkávám se svojí temnotou - neochotou, vzteklostí, neupřímností, potřebou maskovat, manipulovat a něco si nalhávat. Tady se setkám se svým zraněním a se svojí vnitřní smutnou a ztracenou malou holkou.
Komu se do toho chce?
Fáze sebepoznání znamená nebát se měnit věci ve svém životě a pustit svěží vítr do svých vztahů.
Nebát se, že zůstanu sama a nepochopená často uprostřed společnosti těch, kteří byli pro nás tak důležití.
A teprve potom, když stojím sama před sebou ve svojí otevřenosti a lásce ke svojí podstatě a přirozenosti, teprve když sama sebe přijmu takovou, jaká opravdu jsem, teprve potom, se můžu vydat na novou cestu.
A možná pak zjistím, že se ani nikam vydávat už nemusím.
Vím, že stačí zůstat tam, kde jsem, kde je mi dobře a život už mi sám přinese to, co je potřeba.
A já to zvládnu.
Protože už vím, kdo opravdu jsem a co si zasloužím a kam se už nechci vracet.



Foto: Jarmila Voženílková

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mutace

Hmota a světlo

Zatmění na Uzlech