Nikdo není tak pověrčivý jako bezbožný člověk
Nikdo není tak pověrčivý, jako bezbožný člověk.
Věta, která mi včera krásně cinkla a která naprosto vystihuje naši nutkavou potřebu mít svůj život pod kontrolou. Vědět jak všechno spolu souvisí - jak je propojená s vyšším záměrem moje bolest v krku, jaké znamení mi nese právě prasklá pneumatika, v jaké souvislosti se odehrává všechno, co přes den zažívám a sleduji.
A co když se občas dějí věci jen tak? Taková zkouška důvěry pro nás, že není potřeba znát příčiny a souvislosti, když víme, že všechno je tak jak má být a občasné výpadky pouze vyrovnávají skóre.
Hledání příčin, důvodů a znamení nás odvádí od možnosti prožívat přítomnost v její autentičnosti a s její plnou nabídkou.
Hledáním příčin, znamení a souvislostí se přesunujeme na dráhu rozumu a logiky. Odcházíme sami od sebe.
Ale spousta důležitých informací je ukryta v nevědomí a přichází k nám především v podobě obrazů, pocitů a emocí. Tedy z míst, kam ještě řada z nás odmítá vstoupit, protože jde o území nekontrolovatelné, možná neovladatelné a velmi hluboké. Tam se dějí věci nebezpečně nepředvídatelné. Tam startuje naše úzkost a strach, že nemusíme mít vždy vše pod kontrolou a nemusíme rozumět tomu, co právě prožíváme.
A to opravdu nemusíme.
Svět rozumu je nám bližší, ale je to pouze stále stejný proud, o kterém si myslíme, že nese náš životní příběh. Tedy lineárně.
Ale to je omyl. Náš život se odehrává ve velkých souvislostech s životy našich předků a našich potomků. Všechno probíhá v jednom čase současně, pouze my sami určujeme, co je pro nás momentálně důležité a to podle svého osobního nastavení a ochoty vidět věci ne tak, jak jsou, ale tak, jak je cítím.
A v tom je velký rozdíl.
Nikdo druhý nemůže vědět o našem životě a o našich potřebách víc, než my sami.
A možná je dobré si ujasnit, zda hledáním příčin a důvodů mimo nás, se tak vzdáváme osobní zodpovědnosti pro svůj zdánlivý vnitřní klid a nebo se moc bojíme toho, co se o sobě dozvíme.
Obojí je cesta.
Kam?
Tam kam chceme.
Foto: Jarmila Voženílková
Věta, která mi včera krásně cinkla a která naprosto vystihuje naši nutkavou potřebu mít svůj život pod kontrolou. Vědět jak všechno spolu souvisí - jak je propojená s vyšším záměrem moje bolest v krku, jaké znamení mi nese právě prasklá pneumatika, v jaké souvislosti se odehrává všechno, co přes den zažívám a sleduji.
A co když se občas dějí věci jen tak? Taková zkouška důvěry pro nás, že není potřeba znát příčiny a souvislosti, když víme, že všechno je tak jak má být a občasné výpadky pouze vyrovnávají skóre.
Hledání příčin, důvodů a znamení nás odvádí od možnosti prožívat přítomnost v její autentičnosti a s její plnou nabídkou.
Hledáním příčin, znamení a souvislostí se přesunujeme na dráhu rozumu a logiky. Odcházíme sami od sebe.
Ale spousta důležitých informací je ukryta v nevědomí a přichází k nám především v podobě obrazů, pocitů a emocí. Tedy z míst, kam ještě řada z nás odmítá vstoupit, protože jde o území nekontrolovatelné, možná neovladatelné a velmi hluboké. Tam se dějí věci nebezpečně nepředvídatelné. Tam startuje naše úzkost a strach, že nemusíme mít vždy vše pod kontrolou a nemusíme rozumět tomu, co právě prožíváme.
A to opravdu nemusíme.
Svět rozumu je nám bližší, ale je to pouze stále stejný proud, o kterém si myslíme, že nese náš životní příběh. Tedy lineárně.
Ale to je omyl. Náš život se odehrává ve velkých souvislostech s životy našich předků a našich potomků. Všechno probíhá v jednom čase současně, pouze my sami určujeme, co je pro nás momentálně důležité a to podle svého osobního nastavení a ochoty vidět věci ne tak, jak jsou, ale tak, jak je cítím.
A v tom je velký rozdíl.
Nikdo druhý nemůže vědět o našem životě a o našich potřebách víc, než my sami.
A možná je dobré si ujasnit, zda hledáním příčin a důvodů mimo nás, se tak vzdáváme osobní zodpovědnosti pro svůj zdánlivý vnitřní klid a nebo se moc bojíme toho, co se o sobě dozvíme.
Obojí je cesta.
Kam?
Tam kam chceme.
Foto: Jarmila Voženílková
Komentáře
Okomentovat