Poselství


Ráda předávám poselství z krásného víkendového setkání se všemi, kteří nám prozářili tak velmi důležité téma vědomého propojování těla a mysli, těla a duše.
Zapomeňme na všechny karmy, tresty a následky, neřešme svoje bubáky, strachy a obavy.
Nesoustřeďme se ve svém životě na to, co nám bere energii, tedy na to, co nás bolí, trápí, co nefunguje.
Soustřeďme se na to, co nám činí radost, potěšení, soustřeďme se na to, co nás tvoří silnými a radostnými.
Pravidla, která nám kdysi někdo nastavil, byla pouze jeho pravidla. Bývají to rodiče, učitelé, vychovatelé, různé náboženské a filozofické směry, ale i někdo úplně náhodný, kdo nás velmi oslovil a ovlivnil, na koho jsme se upnuli v naději, že teď už konečně budeme všemu rozumět a když budeme dodržovat to či ono, pak budeme šťastní a zdraví.
Už jako dětem nám říkali, jak se máme učit, kdy máme jít spát, co můžeme a co nesmíme jíst, co je slušné a co je naprosto neslušné, jak se máme cítit, s kým se můžeme kamarádit… a přešel čas a najednou zjistíme, že to sami nevíme, jak žít svůj vlastní život a jak se přitom cítit.
Stále žijeme s pocitem, že je někdo někde moudřejší, vzdělanější, důvěryhodnější…stále hledáme někoho, kdo nám to objasní, kdo nás povede, kdo nás pochopí.
Stále toužíme být těmi snaživými, poslušnými a oceněnými a především přijatými.
Jenom jsme nepostřehli, že roli našich rodičů převzali jiní lidé. Ti, kterým dobrovolně svěřujeme do rukou svoji osobní sílu a svůj život.
Netušíme, že když začneme sami sobě naslouchat, naprosto jasně uslyšíme svůj vnitřní hlas a naprosto jasně procítíme kam a kudy jít.
Možná to i tušíme, ale bojíme se, protože nás učili, že bez určeného řádu a daných pravidel to prostě nefunguje.
A my jim uvěřili.
Hledejme ve svém životě to, co je pro nás zdrojem síly, radosti, lehkosti a zářivosti. To, co nás těší a kde jsme sami sebou.
Začněme svůj život budovat na síle svých vlastních přesvědčení a neptejme se druhých, zda je to tak správně.
Vezměme si zpátky svoji vlastní zodpovědnost za to, co cítíme, co děláme a kam směřujeme.
Nebojme se jít občas cestou, na které nikoho dlouho nepotkáme právě proto, že je to jenom naše vlastní cesta s našimi vlastními zážitky.
Přijměme odlišnost a originalitu jiných lidí, budeme se pak těšit i na tu svoji.
Nenechejme si vzít radost ze svého tvoření a ze svých vlastních úspěchů a v klidu se rozlučme s lidmi, kteří by nás rádi potřebovali mít jiné.
Nebojme se chyb. Chyby jsou velmi důležité pro získání nových zkušeností.
A nevytvářejme si nové strachy, strach nesmírně ochromuje.

Často na józe připomínám tak důležitý střed našeho těla. Nejenom fyzický, ale i psychický. V něm je ukrytý náš vlastní pramen síly a sebedůvěry. Je potřeba se k němu stále vracet, podporovat jeho proud a čistotu.
Chodit si k němu pro radu ve chvilkách meditací, pečovat o něj.
To je to místo, které zná odpovědi na vaše otázky, které vás podpoří v každé životní situaci.
A jak ho objevit?
Vnímejte všechno, co k vám přichází, neptejte se, nepátrejte, nekomentujte. Zůstaňte otevření a zvědaví. Zkoumejte sami sebe. Nebojte se svých reakcí, svých pocitů a svých emocí. Sledujte a prožívejte. Vnímejte souvislosti.
Vraťte se zpátky do dětství a znovu věci, lidi a situace vnímejte všemi smysly, ochutnávejte a nenechte si namluvit, jak se přitom máte cítit.
Zůstávejte ve svém středu a občasné balancování je zdravé. Znovu vám
připomene kde je vaše silné místo a kudy proudí váš život.
Všechno, co potřebujete ke svému životu, už dávno znáte a máte.
Dovolte si naslouchat.

Foto: Jarmila Voženílková

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mutace

Hmota a světlo

O dechu