Putování naší duše



Když jsem připravovala astrologický seminář na téma Lunární Uzly, opět jsem se ponořila do velké hloubky a nikdy nekončící cesty naší Duše, která prochází mnoha životy a mnoha osudy.
Je jedno, jestli nahlížíme na tyto souvislosti z hlediska reinkarnace a nebo z pohledu genetiky, dědičnosti.
Před zrozením si vybíráme vhodné podmínky pro svůj osobní růst a pro uskutečnění a prožití svého životního osudu. Rodíme se do určité rodiny s určitým nastavením rolí a atmosféry, rodíme se do podmínek, které jsme si sami vybrali, protože naším životním úkolem je neopakovat to, co už bylo, ale učit se nové věci a zejména pracovat sami na sobě ve smyslu pochopit, že to co nás potkalo a to co žijeme, není trest a nebo důvod k nejrůznějším únikům.
Karma není o tom, že nás někdo trestá, vůbec nejde o trest. Trest a vina jsou mocné prostředky jak nás zastrašit a kontrolovat. Často je používali naši rodiče a vychovatelé, často je používá společnost a různé druhy náboženství.
Trestáme se pouze my sami, pokud se vzdáváme svojí vlastní odvahy a síly a jsme tak nuceni do nekonečna prožívat ty stále stejné sebeomezující a komplikované životní situace.

Rodíme se s mocnou pamětí našich předků. A tam kde se nám nedaří, nejde o vinu a trest, ale o smysl pochopit co se děje, jak to na sebe navazuje a jakou v tom hrajeme roli my sami.
Věta že „všechno je tak jak má být“ je velmi oblíbená, ale naprosto kastrační. Zbavuje nás naší vlastní síly a především vůle věci a vztahy měnit, stát si sami za sebou a projít obdobím nejenom změn, ale především velkého strachu a nejistoty.
Protože pokud se rozhodneme ve svém životě něco změnit, pak jsme na to většinou sami a vydáváme se cestou zcela neprošlapanou.
Pohádky nám toto téma předkládají velmi často jako neznámou cestu tmavým lesem, pátrání v hluboké vodě a nebo jako souboj s okolnostmi zakletými do podoby zvířat, neznámých bojovníků a zlých sudiček.
Každé naše zrození je novou příležitostí vyvážit a napravit to, co v našem rodě už dlouho nefunguje, co je energeticky velmi oslabené a předávané dalším generacím jako výzva. Ne jako trest.
Potřebujeme odložit stále stejné myšlenkové vzorce, stále stejné druhy emočních reakcí a stále stejné scénáře našeho (a nejenom našeho) životního příběhu, který se táhne naším rodem jako červená nit.

Je úplně jedno, jestli máte Slunce v Raku a Lunu ve Vodnáři. To jsou rekvizity. Důležitá je naše životní cesta od nevědomí k osvícení (naší situace), k pochopení, přijetí a k odvaze věci strnulé a nefunkční změnit.
Pokud se objeví strach, úzkost, nejistota, pak víme, že jsme na správné cestě.
Nikdo neříkal, že vědomý a osvícený život je jednoduchý, protože když začneme odkrývat souvislosti nešťastných partnerství u svojí babičky a prababičky, můžeme dojít k vlastním komplikovaným vztahům. Když odkryjeme nežitý život svých rodičů, zákonitě narazíme na ten svůj nešťastný.
Tam, kde naši předci neměli odvahu, sílu a vůli, tam my máme příležitost.
Osvícení není o tom, že vám někdo položí ruku na hlavu, osvícení není o tom, že se pokoříte až za nejhlubší mez, že budete pracovat pro druhé a obětovat se do morku kosti. Osvícení není o tom, že si máte nejdříve odpracovat svoji těžkou karmu.
Osvícení je o odvaze postavit svůj život do přímého slunečního světla a nebát se uvidět svoje slepá místa a svoji nedokonalost. To není hanba, jak nám často říkali, ale velká odvaha.
Utíkat do fantazie, schovávat se za zajímavé, ale často nefunkční a zbytečně komplikované filozofické teorie, žít cizí život a nebo přijmout svůj život jako trest – to je stagnace a opakování toho, co už tady kdysi dávno bylo.
My jsme v roli tvůrců a my jsme individuality a my máme tu možnost.
Je třeba jít ke světlu, ve tmě jsme už byli hodně dlouho. Je to důležité. Nejenom pro nás a pro předchozí generace, ale především pro naše děti.
Jsme jejich vzorem, ukazujeme jim jak uchopit život, jak se nebát změn a jak nepodlehnout strachům a předsudkům.
A jak se osvobodit ze stále stejně nefunkčních rodinných a rodových vzorců.
My jsme tvůrci svého vlastního života. Buďme odvážní a otevření ke všemu, co uvidíme a co si uvědomíme. Co pocítíme a pod čím se nám podlomí nohy.
Je třeba přetvořit to, co už mnoho roků nefunguje a nebát se vyzkoušet to, co ještě nikdy nikdo nezkusil.



Foto: rodinný archív

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Taky o lásce

Indické sny