Ženství a mateřství

Pokud má žena problémy v partnerství, pak není třeba hledat chyby ve vztahu ke svému otci. Tento vztah navazujeme až jako druhotný.

Základní a prvotní vztah je ten první. Ten, který máme se svojí matkou.

Můžeme být v krásném zralém věku, můžeme číst moudré knihy a docházet do pozitivní společnosti a na zajímavé terapie…přesto je možné, že stále nejsme spokojené ve svém partnerství.

Klasické a „logické“ přístupy hledají problém ve vztahu k otci, ovšem díky svojí terapeutické praxi jsem přesvědčená o tom, že za vším stojí problém v nevyřešených a často hluboce potlačených konfliktech s vlastní matkou.

Nedořešené konflikty s matkou, které zůstaly uvězněny v rovině hlubokého nevědomí, se mohou projevit na tělesné rovině onemocněním prsou a reprodukčních orgánů, ale také souvisí s problémy v oblasti výchovy našich vlastních dětí ve smyslu - nebudu taková, jako byla moje matka.

Ale jaká tedy matka mám být?

A pokud naše matka nebyla šťastná a haněla ve svém životě muže, pak máme recept na dlani. Za všechno mohou naši partneři, naši muži.

Není možné, aby žena nepřijala svoji ženskost, protože je žena. Ženskost je jí daná a formuje se díky všem ženským postavám v jejím životě. Jako vzory a jako nápovědy.

Problém je jinde. Je v rovině mateřství.

Pokud jsme jako malé holky sály spolu s mateřským mlékem spokojenost naší matky, její vlídnost, lásku a přijetí, pak se nám dostávalo vnitřního ubezpečení o tom, že být samy sebou je v pořádku, že si lásku, péči a obdiv zasloužíme.

Pokud se nám tohoto potvrzení a láskyplného přijetí naší matkou nedostalo, pak jsme ho hledaly a možná stále hledáme někde jinde.

Matky, které nebyly spokojené se svým osobním životem a se svým partnerstvím, nám ho předat nemohly. To jsou věci, které se nemusí říkat nahlas, jako citlivé a vnímavé děti to velmi bystře pochopíme a ochotně přebíráme štafetu boje za nezávislost žen.

To co se nepovedlo našim otcům – učinit naše matky šťastné je naprosto logické, protože i naše matky měly svoje matky a prošly zřejmě velmi podobnou cestou jako my.

A tak si slibujeme, že až potkáme muže svých snů, dostane se nám konečně potvrzení o tom, že jsme úžasné, krásné a jedinečné.

Až pochopíme, že není třeba se zlobit na své otce a na své partnery, že není třeba soupeřit s jinými ženami, pak možná zkusíme přijmout nedokonalost naší matky a smutek svého dětství a pochopíme, proč nám naše matka nemohla dát to, co stále postrádáme.

A pak už je sice dlouhá, ale osvětlená cesta k tomu, abychom přijaly i samy sebe a přestaly se maskovat za dokonalé, pozitivní a přesto uvnitř hluboko stále nešťastné a nemocné ženy.

Cesta riskantní a dlouhá, která vyžaduje naši upřímnost, opravdovost a spoustu odvahy.

Vede přes ženy našeho života a teprve potom vede k mužům našeho života.

Kteří na nás čekají.