Naše strachy

Při setkání s Kálí jsem si znovu uvědomila, jak velmi nás blokují naše strachy. Naše strachy řídí v našem životě všechno. To, s kým se setkáváme, co děláme a jak žijeme.

V našem strachu je ukrytá i naše síla a odvaha a je třeba se s ním setkat, podívat se mu do očí a přijmout všechno, co v nás vyvolá a čím nás děsí. Znovu prožít a pak ho pročistit a nechat odejít.

Paradoxně opět z toho strachu ze strachu, kdy se znovu potkáme se spoustou emocí propojených s bezmocí, s úzkostí, s nejistotou, se vzpomínkami a s bolestí, která je s tím vším propojená, se mu vyhýbáme. Tušíme, že tam někde hluboko pod povrchem na nás číhá něco a my nevíme co.

Protože někde se naše strachy narodily, někde získaly nad námi moc a dosud řídí náš život.

Protože vesměs všechny naše strachy jsou strachy existenční. Tak jsme je kdysi procítili a prožili. Tak jsme si je v sobě uložili.

Čím komplikovanější dětství, tím více strachů. Neseme si je do života a emočně jsme v nich zůstali tam, kde se narodily. To není možné intelektově rozebírat a vysvětlováním léčit. Intelektuální přístup je pouze obrana a taky ochrana. Taky nám to kdysi vysvětlovali, i když jsme cítili něco úplně jiného.

A tak jsme se naučili raději necítit, protože to bolí.

Rozum nám předkládá důvody a je jednodušší uvěřit.

Kupujeme si odpustky ve formě terapií a filozofií, které nás nepustí příliš hluboko a držíme si tak stále bezpečnou vzdálenost od svých strachů a výzvy jít hlouběji a dál tam, kde nás to nutí k zásadním životním obratům a změnám a to není vždy jednoduchá cesta. Všichni se jí bojíme.

                                                   

Jsme velmi vynalézaví v tom, jak svoje strachy nepotkat. Možná stále a usilovně pracujeme a nebo pořád dokola uklízíme. Vytrvale trénujeme pozitivní myšlení, setkáváme se s bezpečnými lidmi, emočně se ovládáme a nebo se možná staneme terapeuty.  Kontrolujeme cizí strachy, abychom uhlídali ty svoje vlastní.

Je spousta i jiných možností, jak si držet od těla naléhavé životní výzvy a jak to mít rozumem vysvětleno a posvěceno.

Když jsem pozorovala tanec Kálí, který trval asi půl hodiny, vnímala jsem i reakce dalších lidí na její děsivou energii umocněnou bubny skvělých a naprosto propocených bubeníků, cítila jsem, jak energie vibruje a točí se dokola.

Chtěla jsem si Kálí vyfotit hodně zblízka a jeden z bubeníků se ohlédl a naznačil mi, že mám jít mezi ně a fotit. Mezi bubny mi vibrovalo celé tělo, cítila jsem, jak se chvěje zem a jako v tranzu jsem fotila asi jenom energii, v tom víru všeho nebylo možno zachytit přesné tvary, výrazy obličejů, prožitky.

Cítila jsem reakce svého těla. Když se mi Kálí podívala do očí a šla blíž a blíž, nože jí hrozivě koukaly z pusy a mávala srpem nad hlavou, věděla jsem, že je to hra, i přesto jsem se vylekala a odskočila. Celá jsem se oklepala, rozum mě sice informoval, ale tělo autenticky prožívalo. Co když přece jenom…

Přiskočil Ind s loučí a ohněm můj strach spálil.

Pár mladých Indů vyzvalo Kálí k tanci, bylo fascinující sledovat to počáteční hledání rytmu, vzájemnou hru energií a výrazů ve tvářích. Líbilo se mi, jak Kálí tanec přijala a jak se její energie měnila z té hrozivé a děsivé na energii, která ocení naši odvahu a bude tančit s námi.    

Vzpomněla jsem si, jak mě kdysi ve Varanásí přepadly moje strachy a ochromily moje tělo. Jak mě bolelo břicho, jak jsem potřebovala odjet pryč a jak se každý bál to se mnou sdílet. Strachy se nám propojily, jenom každý jsme ho odmítali jinak.

A pak jsem si vzpomněla, jak jsem se tam po půl roce vrátila, protože jsem cítila, že je třeba tím projít. A jak jsem jela rikšou k chrámu bohyně Durgy a starý pán, prošedivělý Ind mě tam vezl a když před chrámem zastavil, zeptala jsem se ho, jestli je Durga zlá.

A on se na mě otočil a řekl:“ Když ji budeš mít ráda, bude to OK“

A tehdy jsem poprvé ucítila, jakou má ta odpověď sílu, jak je to hluboké.

A jak je to velká výzva mít ráda něco a nebo někoho, kdo mě provokuje, kdo mě děsí. Kdo ve mně vyvolává úzkost a strach.

Protože když v nás něco naléhavě ožije a vibruje nám celé tělo, pak ani rozum už nemá šanci.

Když jsem se vracela zpátky, ztracená v tom prožitku Kálí i sama v sobě,  zabloudila jsem. S láhvemi vody a melounem v tašce jsem bloumala po pobřeží a snažila se zorientovat.

Jako už mnohokrát ve svém životě. To jsou ty chvíle, kterých se bojíme. Že už nenajdeme cestu zpátky, že se ztratíme sami v sobě, že ztratíme svoje přátele, svoje životní přesvědčení, svoje (zdánlivé) jistoty.

Ale dokud si na svoje strachy nesáhneme, dokud se až k smrti nevyděsíme a nepropadneme někam hodně hluboko, není co objímat, vyzývat k tanci a není co transformovat.

Foto: Jarmila Voženílková