O odpuštění

Celý život hledáme poznání, inspiraci a něco, co nás přesahuje. Chceme toho vědět víc a víc, chceme se vztahovat k něčemu či k někomu vyššímu.

Nejdříve jsou to naši rodiče, které máme v úctě, protože jsou pro nás ti velcí a ti, co všechno vědí.

A časem a přirozeným vývojem zjistíme, že i naši rodiče mají svoje chyby a nejsou tak dokonalí v tom, jací jsou. A to je možná první naše zklamání, se kterým se potkáváme.

Zapomínáme si převzít moudrost poznání, že každý z nás má svoje chyby, omyly, svoji nedokonalost.

A tak hledáme dál to dokonalé a obdivuhodné.

Hledáme svoje učitele, svoje terapeuty, přátele i svoje komunity.

Cestou se dozvíme, že je třeba odpouštět. Máme odpouštět všem, máme odpustit i sami sobě.

Když připustíme, že je třeba odpustit, aktivujeme program, ve kterém hledáme toho, kdo ublížil a toho, komu bylo ublíženo.

Hledáme oběť a viníka.

A co když je to všechno jinak?

Pokud si dovolíme svoji nedokonalost, pak ji dovolíme i ostatním. Cestou života a (sebe)poznáváním procházíme zkouškami. Je to jako v pohádce. Životní zkoušky nás učí odvaze a odhodlání a občas zabloudíme, protože jsme si to tak sami vybrali, protože jsme to tak a v tuto chvíli chtěli a potřebovali.

Je spousta zákoutí, kterými je třeba projít a je spousta zkušeností, které potřebujeme získat.

Pokud připustíme, že nejsme dokonalí a že rosteme cestou nejenom svých malých vítězství, ale především svých omylů, pak přirozeně víme, že všechno, co se odehrálo, mělo svůj smysl.

Nemusíme odpouštět svým rodičům jejich nedokonalost, nemusíme odpouštět sami sobě své omyly a selhání. Protože díky nim se učíme rozlišovat, co je v našem životě opravdu důležité a co můžeme odložit u cesty.

Bez pocitů viny, že jsme to nezvládli a že jsme nebyli dost moudří, vědomí a zkušení.

A pak zjistíme, že není třeba odpouštět.

Protože není co, a není komu.


Foto: Jarmila Voženílková