Sama ve svém čase

Kdysi dávno jsem sama odjela na týden do Itálie, protože jsem prostě chtěla být sama. Tehdy to bylo dost neobvyklé a taky jsem vyslechla různé poznámky a podezíravé připomínky.

Týden samoty u moře jsem dostala jako dárek od svého muže k narozeninám, protože i když miluji svoji rodinu, potřebuji být občas sama ve svém vlastním prostoru a ve svém čase.

Od té doby se toto moje „občas sama“ stalo mým oblíbeným. A vždycky se na to těším.

Letos jsem si všimla, že čím dál více lidí cestuje jenom samo se sebou. Potkala jsem je v letadle, na stanovišti taxíků, v kavárničkách i na pláži. Čtou si, rozjímají, vychutnávají si kávu a nebo dobré jídlo, prochází se, koupají se v oceánu, praktikují jógu a nebo nedělají vůbec nic. Prostě se uvolní a odpočívají.

Chtějí si užívat sami sebe. 

Jsem ráda, že už jsou i tyto možnosti a že stále více lidí má tu chuť a potřebu.  

Být sama znamená být si více k dispozici, užívat si svůj soukromý Kairos tak jak mi to vyhovuje, tak jak to mám ráda.

Není třeba se stále přizpůsobovat rytmu a programu skupině, nemusíte nikomu zdůvodňovat proč se vám nechce to či ono, proč se tváříte tak, když skupina to vidí jinak, proč se v noci často převalujete, proč místo na sedmou jdete až na osmou a nebo nejdete vůbec nikam.

Možná potřebujete ke svému životu zrcadlení a zpětné vazby, abyste mohli na sobě pracovat, ale možná vás to už občas taky nebaví.

Stejně zůstáváme, díky technice ve spojení, ale řídíme si to sami. Někdy máme chuť a někdy se nám prostě nechce a tak se vypneme.

Pravda, je třeba i něco oželet. Rozesmáté skupinové fotky, inspirace při nákupech, společné večery s lahvičkou vína, přesný program vaší dovolené,

okamžité sdělování svých pocitů a názor skupinky, když sami nevíme.

Ale když to vyzkoušíte, pak zjistíte, že taková cesta „občas sama“ se mění na dlouhou soukromou meditaci, volné a příjemné plynutí času bez hlídání hodinek a stavu pohotovosti a mně osobně vždy přináší opravdový odpočinek a také citovou a emoční očistu.

Protože jediný člověk, který mě může rozhodit a naštvat, jsem já sama.

Ale proč bych si to dělala?


Foto: Jarmila Voženílková