Jak se moje Indie potkala s mojí Anglií


Kdysi jsem odjela do Indie v období svojí životní krize, kdy se všechno sypalo a drolilo a já neuměla jít dál. Jenom jsem věděla, že mám ráda jógu, že jóga patří do Indie a že mám spoustu volného času.
Indie mě zpočátku přivítala rozpačitě. Sice mi něco nabídla, ale ponořená do svého osobního neštěstí jsem neviděla, neslyšela, neprožívala. Trvala jsem na svém, že život je nespravedlivý.
Někde už jsem psala o svém indickém onemocnění a ztrátě kontroly nad vším.
To byl zlomový bod, který se mnou zaklepal, abych si uvědomila, že mám možnost začít jinde a jinak.
A Indie svoji nabídku zopakovala a já tentokrát přijala.
Díky svému prvnímu indickému pobytu jsem objevila spoustu věcí o svém životě, o svém nastavení a o tom, že existuje i jiný svět než ten můj limitovaný a důvěrně známý. I přesto jsem si nechala pár svých důležitých zvyků a návyků a držela jsem se jich jako klíště. Přece jenom není možné se dát tak úplně všanc a taky jsem si v tu chvíli neuvědomila, že všechno je proces, všechno má svůj začátek a taky to hodně dlouho pokračuje a většinou nikdy nekončí.
Zařadila jsem do svého života Indii, kterou jsem si velmi zamilovala a začala se profesně věnovat učitelství jógy.
Do Indie jsem se každoročně vracela a stále vracím, protože Indie je pokaždé úplně jiná a pokaždé otvírá v mém životě nový příběh a spoustu nových aha momentů. Jsem už důvěřivější k jejím lekcím, takže odměna je často velmi příjemná.
Zažila jsem Indii nesmlouvavou, ale také přívětivou a kouzelnou. Indie se občas tvářila dost zarputile a pak se objevil někdo, kdo mě nepříjemnou situací provedl.
V Gokarně jsem objevila Indii, která umí čarovat. Zdánlivě nepochopitelná souhra zážitků a překvapení, které s námi procestovaly i stát Tamilnadu, mě vedla k tomu, že se tady odehrávají zvláštní věci.
Vzpomínám na svaté město Varanásí, kde jsme jako běžní turisté neměli přístup do srdce Šivova chrámu. A jak jsme tam postávali, přišel pan Ind a řekl, ať jdeme s ním a do srdce chrámu nás přivedl. Byl to krásný zážitek. Uprostřed modlících se Indů s pokorou k sošce Šivy jsme nechali sebou procházet rituály a posvátnost místa. S květinami kolem krku a malůvkami na čele jsme se vrátili do rušné a horké ulice a ten pocit posvátna nosím v sobě pořád.
A tady by se to dalo ukončit a napsat knihu o svém indickém znovuzrození.
Jenže všechno pokračuje dál, a jak jsem psala, je to proces a není dobré zůstat stát a zakonzervovat to poznání a svůj status quo.

A pak jsem odjela do jižní Anglie, abych objevila Avalon. Posvátná místa ženství a krásné energie mýtických příběhů z mého oblíbeného filmu Mlhy Avalonu.
Do Anglie jsem odjela se svým indickým nastavením, ale Anglie mi ho naprosto rozložila.
Dovolím si napsat, že Anglie poprvé otevřela moje srdce a to tak hluboko, že jsem na všech posvátných místech vnímala a cítila tu krásnou něžnost, sílu odkazu mýtických příběhů, některá místa jsem z neznámých důvodů proplakala. Ještě nikdy jsem se necítila tak hýčkaná a milovaná jako v jižní Anglii na místech posvátného Avalonu.
Je to odlišný svět a přece mně něčím velmi blízký.
Anglie jakoby otevřela v mém srdci a v mém životě něco, o čem jsem ani nevěděla, že existuje. Hloubku prožitku, velkou radost a zároveň smutek ze všeho, co se kdy v mém životě odehrálo.
Anglie nabídla mojí Indii nový prožitek a dovolení jím projít.
Tam kde jsem byla vedená k tomu plnit úkoly a splňovat určité požadavky, protože se to tak má, přišel okamžik, kdy jsem cítila, že ne všechno musím a mám. Že je třeba se opět tak trochu vrátit a najít místa ve svém životě, která jsem přeskočila a uzavřela s přesvědčením, že takhle to má být, že takhle je to správné.
Cítila jsem hloubku svých minulých prožitků, ale bez potřeby komentovat a posuzovat.
V anglických kostelech mnou vibrovala síla historie, která tudy prošla, a také hloubka a síla všeho, co se týkalo mě samotné.
Keltské kříže ve mně vzbuzovaly zvláštní pocity, něco, co nedokážu popsat. Útesy na kterých jsem seděla a pozorovala moře, mě vedly k posvátné úctě a ke spoustě emocí. V meditacích přicházely pocity vděku a dojetí jako ty nejsilnější. Jako bych se ocitla konečně někde, kde jsem už dlouho nebyla a po čem se mi moc stýskalo.
Nevím, kde se to vzalo, ale velmi to zapadlo do mozaiky mého životního příběhu, a doplnilo to, co jsem dosud postrádala a co jsem v Indii nedokázala objevit.

Byla jsem zvědavá, jak si poradím se svým indicko-anglickým propojením. Nemělo cenu o tom přemýšlet, i když mě napadlo, že do Indie už nepojedu, že jsem už našla, že už vím.
Blížil se podzim, doba, kdy obvykle plánuji Indii a letenky a všechno další. Začal můj vnitřní neklid. Cítila jsem, že do Indie chci, ale jinak.
Rozhodla jsem se, že pojedu sama.
Nejdříve jsem se svého rozhodnutí lekla, ale byla to pro mě velká výzva.  
A tak jsem poprvé vyrazila sama do Indie.
Několikrát jsem prožívala známou úzkost v situacích, kdy jsem dlouho v Dubaji hledala svůj gate, když jsem svojí angličtinou zjišťovala informace, když jsem měla jít vyměnit větší množství peněz, když se mě imigrační úředník ptal na spoustu věcí, když jsem hledala ubytování a smlouvala o ceně.
Ale pak jsem si řekla, že se není čeho bát, maximálně budou věci jinak, než jsem si naplánovala a to může být taky dobře.

Šamani říkají, že každý z nás máme svůj bezpečnostní bod. To je místo a téma v našem životě, za které se neodvážíme. Vyhýbáme se mu, a pokud se k němu přiblížíme, můžeme prožívat stavy paniky a úzkosti. Jenže právě překročením svého bezpečnostního bodu a překonáním svých strachů a limitů otvíráme další prostor a objevujeme to, co k našemu životu taky patří a kde se ukrývá náš spící potenciál.
Někdy máme odvahu sami, někdy nás musí postrčit Osud.  
Jedno z mých prvních letošních setkání v Indii bylo setkání s bohyní Kálí a téma strachů a limitů se mi připomnělo. Jak symbolické.  
Sama v Indii je pro mě úžasná zkušenost a děkuji za ni.
Hloubka prožitků je nesmírná, všimla jsem si věcí, které jsem dříve míjela. Vnímám neohraničenost času, který plyne tak, jak má. Nic není přesně dáno a paradoxně jsem se této nejistoty dříve bála.
Mohu se spolehnout jenom sama na sebe a to je můj velký objev.
Taky mě napadlo, kolik má náš vnitřní, ale i vnější svět míst a zákoutí, kam je dobré se vydat a znovu objevovat. Jak je škoda, zůstat u jednoho poznání a jedné životní filozofie a opomenout další nabídky k tomu, objevit nové a zdánlivě ztracené střípky svého já. A jak ty střípky zapadají do mozaiky nejenom našeho osobního života, ale i do života všech našich předešlých generací, jejich přání, snů a limitů, které si v sobě také neseme.
A kolik podob a možností v sobě máme. Jenom je objevit. 
Knížku, kterou jsem psala o svém indickém znovuzrození, jsem po krátkém zaváhání celou smazala. Ach, tolik času mě to stálo…, ale byl to jenom zajímavý úsek mého života, který není až tak podstatný.
Kdybych to právě tady ukončila, postavila bych se do příběhu, který už nemá pokračování, protože všechno už se stalo.
Tak jsem to cítila.
Sama v Indii je pro mě hluboký zážitek a tady se setkává moje Indie s mojí Anglií.
A díky tomu začínám psát znovu, ale úplně jiný příběh.





Foto: Jarmila Voženílková



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Léto je čas radosti

Asi to tak má být