Kam si odkládáte svoje ego?


Je teď taková zvláštní doba, kdy je prý dobré nemít ego. Tedy mít ho a nemít. 
Nejlépe ho někam schovat, založit, odstřihnout.
Naše ego je jako malý nevychovaný chlapeček, který udělá ostudu všude tam, kam přijde a my jsme jeho rodiče, kterým velmi záleží na tom, co si kdo o nás pomyslí. A tak toho věčně špinavého, usmrkaného a divokého chlapečka někam schováváme. 
Zejména pokud se chystáme do vybrané společnosti, kde mít s sebou ego je opravdu nevhodné.
A tak ho necháme v šatně, nebo u ochotné sousedky a nebo v týdenní školce. Nepřetržitý provoz zatím nefunguje.
Je tam jedno ego vedle druhého a různě se tam překřikují, naříkají, obviňují, povalují, mluví sprostě a dokonce i nahlas říkají, co si opravdu myslí. Vůbec jim nezáleží na tom, jak vypadají a jak na druhé působí. Jestli někoho pohoršují a nebo dokonce rozzlobí.
Ego prostě odložíme a už se nestaráme.
Je to skvělé být bez ega, je to tak lehké, pohodlné a odlehčené a zejména žádané.
A já říkávám - vezměte svoje ego na lekci jógy. Umyjte mu obličej a ruce, dejte mu do ruky něco na hraní a posaďte ho na podložku. A teď když ho tady máme, můžeme si ho konečně dobře prohlédnout a začít se mu věnovat. Můžeme ho přizvat jako poradní hlas, protože jsme zvědaví i na jeho názory. Můžeme mu ukázat i jiný svět, než je ten schovaný a nepřiznaný. Ve světle jógového studia konečně vidíme, jaké opravdu je a co potřebuje. A odkud pramení jeho potřeby a proč takové potřeby vůbec má.
I naše ego má právo na vlídné zacházení a přizvání ke spolupráci.
Jinak riskujeme, že ten divoký a dlouho neumytý chlapeček vykoukne a upozorní na sebe právě tam a právě tehdy, kdy se nám to nejméně hodí.
Každá část našeho já je naší součástí. A potlačováním svojí přirozenosti popíráme svoji celistvost.
Když nepřiznám svoje ego, pak se přirozeně začnu schovávat za ego někoho jiného. Svého mistra, učitele, rodiče, partnera, ego vznešené myšlenky a nebo velehluboké filozofie.
Ego je velmi důležité a je světelným bodem naší sebeúcty a sebehodnoty. Protože bez těchto hodnot, které si určujeme pouze my sami, nejsme nic.
Kdo napomíná naše ego, činí tak z pozice svého ega. Takže?

Jenom soukromě: bývaly doby, kdy jsem o svém egu neměla ani pojetí. Někde zastrčené a občas vykukující mi připomínalo moji minulost a tak i moje snaha byla ještě více zdokonalovat jeho skrýš a tvářit se, že žádné nemám.
A to nebyly dobré časy.


Foto: Jarmila Voženílková


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mutace

Hmota a světlo

O dechu