S Lunou ve Vahách

Dnešní den je jako stvořený pro hledání harmonie a příjemného vyladění. Váhy jako symbol vztahů a rovnováhy mezi ženským a mužským principem.

Když jsem v Indii, ráda pozoruji dvojice zamilovaných. Setkávají se pro chvilky, které mohou spolu trávit a více se poznat, protože našli v sobě zalíbení. Často někde stranou a tiše si povídají.

Jejich křehké vztahy se mi líbí, je v tom tajemství a touha být spolu, ale příliš to neuspěchat a neprezentovat na veřejnosti. Jak Indie káže.

Indie žije tradicí a vždy jsem obdivovala a stále obdivuji, jak velký důraz kladou Indové na rodinu.  

Kdysi dávno při svém prvním indickém pobytu jsem se pozastavila nad tím, že jsem potkávala indické ženy, které se na mě jen tak usmívaly. A protože jsem vyšla z naší západní společnosti, kde se důvěra ženy v ženu příliš nenosí, velmi mě to překvapilo a samozřejmě ovlivněná svými dřívějšími zkušenostmi jsem si zprvu myslela, že se mi ty ženy vysmívají. A pak jsem se koukla na sebe, jestli nejsem třeba špinavá a nebo nevhodně oblečená.

Až potom jsem pochopila, že ženy se na mě usmívají jenom tak, protože mě rády vidí a vnímala jsem v tom tu samozřejmou a přirozenou radost z žensko-ženského setkání.

Ten pocit nosím v sobě pořád. Indické ženy ctí tradici rodiny a jak jsem se dozvěděla, kdyby žena ženě přebrala muže, byla by společensky znemožněná a musela by z vesnice odejít.

Takže se žena může usmívat na ženy, může se s nimi přátelit, protože ví, že rodina a manželský vztah jsou v Indii posvátné priority a není třeba nedůvěřovat a bát se jiných žen. Které občas přichází s úsměvem, ale také s postranními úmysly. Jak známe z naší vyspělé a civilizované společnosti.

Děti, které vyrůstají v indických rodinách, jsou jiné, než naše. Jsou klidné, vnímavé a ctí autority. Jsou usměvavé a samostatné.

Jak je velmi důležité prostředí, do kterého se dítě narodí, jak velmi důležitou roli plní široké a navzájem se podporující indické rodinné svazky.

Vzpomínám si na období, kdy jsem několik roků učila prvňáčky a pravidelně alespoň jedno dítě ve třídě procházelo rozchodem svých rodičů. Vzpomínám si na Natálku, která se chodila schovávat za záchodovou mísu a tam plakala, vzpomínám si na Terezku, která se odmítala učit a dlouhé hodiny koukala z okna. Čím procházela její dětská duše, si tak trošku umím představit, protože i moji rodiče se rozváděli, když jsem byla v první třídě.

A po mnoha letech stále potvrzuji, že rozchod rodičů velmi zasáhne pocit jistoty a stability jejich dítěte, zbaví ho na dlouhou dobu možnosti prožívat klidné a bezstarostné dětství. A nejenom dětství. Ten pocit nedůvěry a strachu dlouho zůstává.

Proto tak ráda pozoruji indické rodiny, které se při západu slunce prochází po pobřeží, kde rodiče jsou pro své děti a děti se nemusí trápit spory rodičů a nejistotou, ale mohou zůstat dětmi.

Otázkou zůstává, nakolik nám naše civilizovaná a intelektuální společnost dokáže zprostředkovat to, po čem velmi toužíme. Jistotu, stabilitu, pocit bezpečí a klidné dětství.

Nakolik se tradice stala obtížnou a ve vleku dalších zajímavých teorií žijeme neobvyklé svazky partnerské, ale i rodinné. A nakolik si uvědomujeme, že v tom žijí s námi i naše děti.

A když jsem tak v chrámu pozorovala tu krásně milou a něžnou partnerskou dvojici, jak seděli ve výklenku a povídali si, zeptala jsem se jich, zda si je můžu vyfotit. A oni okamžitě souhlasili. Chtěla jsem jim říct, jak mi velmi připomínají moje krásné období randění, jak je to hezké a důležité pro jejich vztah, aby si uchovali svoje tajemství nejenom před sebou samými, ale i před celým světem, aby se nezpronevěřili tomu, co si tady slibují a co plánují, protože přijdou i těžké chvilky, jako v každém vztahu a je třeba uchovat tu něžnost a křehkost a dávné sliby právě pro tyto okamžiky.

Tolik bych jim toho chtěla říct, ale moje angličtina má své limity a také je třeba, aby si na to přišli sami.

S Lunou ve Vahách hledáme harmonii a toho druhého vedle sebe. Ve vší kráse, ale také ve vší zodpovědnosti.

K sobě navzájem, ale i k našim dětem.

Foto: Jarmila Voženílková