Vibrační medicína a emoční tělo


Už odpradávna se lidé potkávají, aby si vyprávěli příběhy.
Mám velmi ráda lidské příběhy a také povídání nad osobním horoskopem a astrologické semináře.
Tolik krásné energie se uvolní, tolik symboliky námi vibruje a oslovuje nás tak velmi hluboko a přitom tak nezachytitelně a nepopsatelně.
Při setkání s Chironem se přesunujeme na astrální pláň, kde se odehrávají věci naprosto jinak, než jsme zvyklí a kde se není čeho zachytit a co si ověřit.
Existuje fyzický svět, ale existuje také skrytý svět energií, ve kterém už všechno podstatné proběhlo. Fyzický svět náš svět energetický pouze následuje.
Hlas rozumu nás vede, protože je dobře slyšet a my jsme zvyklí jít cestou logiky a cestou příčin a následků.
Jsme velmi vzdělaní a stále se vzděláváme, logicky označujeme, argumentujeme, intelektuálně rozebíráme, ale v oblasti vnitřních pocitů a hlubokých emocí jsme často naprosto ztracení.  
Hlas Duše opomíjíme, je velmi tichý a taky nás nikdo neučil svojí Duši naslouchat. Možná nám říkali, že je to jenom nějaké snění, fantazírování, nereálné plánování, že se nám jenom něco zdá… a že se máme vrátit zpátky nohama na zem.  
Dovolme si být jemnější tam, kde jsme se kdysi zatvrdili.
Otevřeme se s důvěrou jemným informacím a energiím, které k nám neustále přichází. Můžeme si s nimi hrát, nechat je sebou proudit a především vnímat, jak velmi na nás působí, jak nás umí oslovit, překvapit a vyladit.
Pozvěme si k sobě hudbu, která hladí naše srdce, filmy, které nás umí rozplakat, esence rostlin, které probudí naše vibrace, vůně, které osloví tu nejstarší paměť v nás.
Potkávejme lidi, kteří nás inspirují a umí cinknout na to naše citlivé a dávno zapomenuté, vydejme se sami na procházku přírodou a jenom pozorujme a prožívejme, buďme otevření ke svým emocím a přáním, méně hovořme a více sami sobě naslouchejme, vraťme se k hluboké symbolice pohádek, obklopme se tím, co v nás rezonuje. Pocitem, prožitkem.

Setkání s Chironem je setkání s naším hlubokým zraněním a schopností léčit druhé tam, kde jsme svoji bolest přijali a dovolili si jí projít. Pojďme se ponořit do dalších rozměrů svého života a svého těla. Fyzického, ale především emočního. Emoční tělo je místo, kde si schováváme všechny svoje prožitky,  emoční zranění a poznání, která nás oslovila tak hluboko, že není možné zapomenout.
Snaha léčit druhé je vždy o potřebě léčit sami sebe.
Přijmout své nejhlubší zranění znamená ochotu a odvahu vrátit se tam, kde to hodně bolelo a kde nás to paralyzovalo. A kde jsme učinili sami se sebou dohodu, že už nikdy nechceme prožívat tuto bolest, tuto situaci bezmoci, studu a zrady.
Ale protože nic potlačované z našeho života nezmizí, ale pouze přežívá a čeká na svoje znovuprožití a opětovné uvolnění blokované energie a spousty emocí, pak máme několik možností, jak s touto energií naložit.
Většinou je to řešení, které se nabízí a je pro nás nejjednodušší. Zraňovat druhé tam, kde jsme byli sami poraněni. Opakujeme to, co se nám stalo a odžíváme znovu a znovu situace, ve kterých už nejsme obětí, ale tím, kdo má nad touto energií kontrolu a moc. Zdánlivě.
A tak chladné matky, které vyrostly v chladných rodinách, opět vychovávají svoje dcery v kritice, chladu a odtažitosti.
Vztahově zranění se odtahujeme od těch, kteří prochází vztahovou bolestí a z pozice moci a síly je poučujeme a kritizujeme.  
Jak velmi bolestné je si tuto skutečnost připustit, přijmout a léčit. Jak je velmi bolestné přiznat sami sobě, že druhým děláme přesně to, co kdysi dělali oni nám.
Přijmout svoje zranění znamená vydat se cestou prozření a léčení, kdy zjistíme, že nepotřebujeme být terapeuty těch druhých, ale především potřebujeme léčit sami sebe.

Léčíme se, abychom svoje vlastní zranění už neposílali dál, abychom se zjemnili a citlivěji vnímali, kde je třeba napravit dávné křivdy, zastavit je a už neopakovat.
Která rodinná, ale i rodová trápení je třeba ukončit.
Teprve když začneme léčit sami sebe, můžeme se stát léčiteli druhých. Ne snad radami, poučováním, vysvětlováním a zdůvodňováním.
Ale tichou přítomností, porozuměním a přijetím.  
V Neptunském prostoru hlubokého oceánu vzpomínek a dávných prožitků se pohybujeme nejistě, tápeme a ptáme se sami sebe, nakolik máme odvahu procházet místem, kde schází označení, ukazatele a jasně vymezená cesta.   
Jsme v prostoru, kde hovoří naše instinkty, emoce, vzpomínky, pocity, kde hovoří naše Duše.
Je dobré vědět, že za strachem a úzkostí z hlubokého ponoru je schovaná spousta energie, která je nám k dispozici, kdykoliv se odvážíme hledat svoji ztracenou radost, důvěru a životní sílu.
A že z malých zraňovaných a bezmocných dětí jsme už vyrostli. Jako dospělí lidé máme sílu a vůli měnit to, co nám v našem životě nevyhovuje. Nemusíme se pohybovat v energiích smutku, odmítnutí a bolesti, nemusíme si nechat si ubližovat a nemusíme ubližovat druhým, pokud se dotkli naší stále otevřené a bolavé rány.
Vše se odehrálo už hodně dávno a je třeba se posunout v čase ke svojí dospělosti a odvaze řešit, měnit, podporovat se a stát sami při sobě.


Foto: Jarmila Voženílková











Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Léto je čas radosti

Asi to tak má být