Vibrační medicína a emoční tělo
Už odpradávna se lidé
potkávají, aby si vyprávěli příběhy.
Mám velmi ráda lidské
příběhy a také povídání nad osobním horoskopem a astrologické semináře.
Tolik krásné energie se
uvolní, tolik symboliky námi vibruje a oslovuje nás tak velmi hluboko a přitom
tak nezachytitelně a nepopsatelně.
Při setkání
s Chironem se přesunujeme na astrální pláň, kde se odehrávají věci
naprosto jinak, než jsme zvyklí a kde se není čeho zachytit a co si ověřit.
Existuje fyzický svět, ale
existuje také skrytý svět energií, ve kterém už všechno podstatné proběhlo. Fyzický
svět náš svět energetický pouze následuje.
Hlas rozumu nás vede,
protože je dobře slyšet a my jsme zvyklí jít cestou logiky a cestou příčin a
následků.
Jsme velmi vzdělaní a
stále se vzděláváme, logicky označujeme, argumentujeme, intelektuálně
rozebíráme, ale v oblasti vnitřních pocitů a hlubokých emocí jsme často
naprosto ztracení.
Hlas Duše opomíjíme, je velmi
tichý a taky nás nikdo neučil svojí Duši naslouchat. Možná nám říkali, že je to
jenom nějaké snění, fantazírování, nereálné plánování, že se nám jenom něco
zdá… a že se máme vrátit zpátky nohama na zem.
Dovolme si být jemnější
tam, kde jsme se kdysi zatvrdili.
Otevřeme se s důvěrou
jemným informacím a energiím, které k nám neustále přichází. Můžeme si
s nimi hrát, nechat je sebou proudit a především vnímat, jak velmi na nás
působí, jak nás umí oslovit, překvapit a vyladit.
Pozvěme si k sobě
hudbu, která hladí naše srdce, filmy, které nás umí rozplakat, esence rostlin,
které probudí naše vibrace, vůně, které osloví tu nejstarší paměť v nás.
Potkávejme lidi, kteří nás
inspirují a umí cinknout na to naše citlivé a dávno zapomenuté, vydejme se sami
na procházku přírodou a jenom pozorujme a prožívejme, buďme otevření ke svým
emocím a přáním, méně hovořme a více sami sobě naslouchejme, vraťme se
k hluboké symbolice pohádek, obklopme se tím, co v nás rezonuje.
Pocitem, prožitkem.
Setkání s Chironem je
setkání s naším hlubokým zraněním a schopností léčit druhé tam, kde jsme svoji
bolest přijali a dovolili si jí projít. Pojďme se ponořit do dalších rozměrů
svého života a svého těla. Fyzického, ale především emočního. Emoční tělo je místo,
kde si schováváme všechny svoje prožitky, emoční zranění a poznání, která nás oslovila
tak hluboko, že není možné zapomenout.
Snaha léčit druhé je vždy
o potřebě léčit sami sebe.
Přijmout své nejhlubší
zranění znamená ochotu a odvahu vrátit se tam, kde to hodně bolelo a kde nás to
paralyzovalo. A kde jsme učinili sami se sebou dohodu, že už nikdy nechceme
prožívat tuto bolest, tuto situaci bezmoci, studu a zrady.
Ale protože nic
potlačované z našeho života nezmizí, ale pouze přežívá a čeká na svoje
znovuprožití a opětovné uvolnění blokované energie a spousty emocí, pak máme
několik možností, jak s touto energií naložit.
Většinou je to řešení,
které se nabízí a je pro nás nejjednodušší. Zraňovat druhé tam, kde jsme byli
sami poraněni. Opakujeme to, co se nám stalo a odžíváme znovu a znovu situace,
ve kterých už nejsme obětí, ale tím, kdo má nad touto energií kontrolu a moc.
Zdánlivě.
A tak chladné matky, které
vyrostly v chladných rodinách, opět vychovávají svoje dcery v kritice, chladu
a odtažitosti.
Vztahově zranění se
odtahujeme od těch, kteří prochází vztahovou bolestí a z pozice moci a
síly je poučujeme a kritizujeme.
Jak velmi bolestné je si
tuto skutečnost připustit, přijmout a léčit. Jak je velmi bolestné přiznat sami
sobě, že druhým děláme přesně to, co kdysi dělali oni nám.
Přijmout svoje zranění
znamená vydat se cestou prozření a léčení, kdy zjistíme, že nepotřebujeme být
terapeuty těch druhých, ale především potřebujeme léčit sami sebe.
Léčíme se, abychom svoje
vlastní zranění už neposílali dál, abychom se zjemnili a citlivěji vnímali, kde
je třeba napravit dávné křivdy, zastavit je a už neopakovat.
Která rodinná, ale i rodová
trápení je třeba ukončit.
Teprve když začneme léčit
sami sebe, můžeme se stát léčiteli druhých. Ne snad radami, poučováním,
vysvětlováním a zdůvodňováním.
Ale tichou přítomností,
porozuměním a přijetím.
V Neptunském prostoru
hlubokého oceánu vzpomínek a dávných prožitků se pohybujeme nejistě, tápeme a
ptáme se sami sebe, nakolik máme odvahu procházet místem, kde schází označení,
ukazatele a jasně vymezená cesta.
Jsme v prostoru, kde
hovoří naše instinkty, emoce, vzpomínky, pocity, kde hovoří naše Duše.
Je dobré vědět, že za strachem
a úzkostí z hlubokého ponoru je schovaná spousta energie, která je nám
k dispozici, kdykoliv se odvážíme hledat svoji ztracenou radost, důvěru a
životní sílu.
A že z malých zraňovaných
a bezmocných dětí jsme už vyrostli. Jako dospělí lidé máme sílu a vůli měnit
to, co nám v našem životě nevyhovuje. Nemusíme se pohybovat v energiích smutku, odmítnutí a bolesti, nemusíme si nechat si ubližovat a nemusíme ubližovat druhým, pokud
se dotkli naší stále otevřené a bolavé rány.
Vše se odehrálo už hodně
dávno a je třeba se posunout v čase ke svojí dospělosti a odvaze řešit,
měnit, podporovat se a stát sami při sobě.
Foto: Jarmila Voženílková
Foto: Jarmila Voženílková
Komentáře
Okomentovat