Dokonalost jako urputnost

Ráda fotím a jako každý, kdo touží mít hezké fotky, jsem kdysi začínala tím, že jsem hledala dokonalý objekt, dokonalé světlo a dokonalé pozadí. Ne pokaždé se mi to všechno podařilo a pak jsem fotku buď vymazala a nebo upravila na počítači. Tady okrojit, tady zesvětlit, vymazat pána, který přečníval do záběru, záběr mnohokrát opakovat…

A pak jsem v Indii fotila svaté muže, kteří mi focení odsouhlasili a opět jsem si hlídala vodorovnou rovinku, světlo, vyvážené pozadí….a cvakla.

Jenže co kdyby náhodou to nebylo ono…, takže ještě jednou…pánové mě trpělivě sledovali a v poslední vteřině, než jsem to zmáčkla, mi do záběru skočil malý indický kluk.

A já se rozesmála. Pánové se rozloučili kývnutím hlavou, já poděkovala za fotku a za osvícení.

Ten malý indický kluk mi ukázal, že fotka není o dokonalosti, ale o okamžiku.

Jedno zásadní pochopení odkryje další velmi podobné situace a celé vám to docvakne.

Pojmenujete něco, co jste doposud ani nezaznamenali a pochopíte.

Snaha o dokonalost. A dokonalost jako urputnost.

Je to posedlost dnešní doby: chceme patřit k těm dokonalým. Žít dokonale, mít dokonalou postavu, perfektní jídelníček, ukázkový porod, dokonalé dítě, harmonické partnerství a harmonické vztahy, dokonale uklizený byt se správně rozestavěným nábytkem a nasvíceným interiérem.

Místo toho, abychom se přijali ve svojí originalitě a jedinečnosti, hledáme na sobě chyby a hledáme počítač, na kterém bychom je mohli seříznout, lépe nasvětlit a přebarvit.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem chtěla být dokonalá a místo toho jsem byla urputná. Jenom abych naplnila očekávání druhých a dělala věci tak, jak by se dělat měly. Nerespektovala jsem sama sebe, svoje pocity a řeč svého těla, ale ochotně jsem plnila něčí představy o dokonalosti.

A pak stačí potkat malého indického kluka, který vám ukáže, že představa o dokonalé fotce a o vašem dokonalém životě je jenom iluze, za kterou jdete a zbytečně ztrácíte svoji energii a sami sebe.

Možná je náročné přijmout sami sebe v tom, jací opravdu jsme a možná je zdánlivě jednodušší pracovat na svojí nekonečné dokonalosti. Běhat z jednoho semináře na druhý, ladit čakry, čistit svoje rody, žádat o odpuštění a v půl páté ráno si lámat svoje ztuhlé tělo v jógových pozicích.

Když si dovolíte objevit a přijmout svoji nedokonalost, pak dojdete k tomu, že zázrak se nekoná. Nikdo není dokonalý. Nejsou dokonalí vaši rodiče a vaši partneři, ani šéfové, není dokonalý váš terapeut ani učitel jógy.

Možná překvapivé, ale velmi úlevné.

Snaha být dokonalým je vždy o potřebě velké sebekontroly a o absenci sebelásky.

Snaha vyhovět je potřeba obstát, naplnit očekávání druhých, dočkat se ocenění a pochvaly. Jsou to naše dávná dětská přání být oceněn, pochválen a prezentován v tom nejlepším světle před nastoupenou třídou spolužáků.

Omlouváme se za to, že jsme spontánní a bezprostřední, omlouváme se za svoje emoce a citlivé reakce, za omezený rozsah svých kloubů, za neschopnost plnit očekávání druhých a momentálně nastavených společenských představ a priorit.

Ale pokud připustíme, že už dávno dokonalí jsme, ve svojí přirozenosti a originalitě, pak porozumíme tomu, co svět nabízí nám a co my můžeme nabídnout světu.

Od té příhody s malým indickým klukem fotím jinak. Už nechci dokonalý foťák, který umí dokonalé fotky, stačí mi můj mobil, který mám u sebe a není čas na vyvažování rovinky, čekání na světlo a dokonalý záběr.

V nabídce je mnohem víc.

Kouzlo a pravdivost přítomného okamžiku a pak stačí jenom cvaknout.


Foto: Jarmila Voženílková