Kocour v kleci



Máme dva kocoury. Jeden se narodil a pět týdnů žil s mámou kočkou v kleci. Má rád malé uzavřené prostory, bojí se vyjít na balkon. Je nedůvěřivý ke všem změnám a k cizím lidem. Pokud by se rád seberealizoval, pak by mohl pořádat přednášky o svobodě.
Kočky taky z klece by mu uvěřily, divocí kocouři by na ně nepřišli.
Nemají čas, žijí si své svobodné životy.

Vždycky mě zajímaly opravdové lidské příběhy.
Vždycky mě zajímalo, co člověk vyzařuje. Ne o čem mluví.
Zajímalo mě, jak žije svojí pravdu ať je jakákoliv.
Je zvláštní, že sami neléčení a bolaví máme tendenci poučovat druhé a vést je cestou, kterou jsme si zatím ještě neprošlapali. Možná je to náš způsob terapie mít pod kontrolou to, co neovládáme. U druhých je to lépe vidět.
Získané pravdy jsou naprosto jiné než pravdy, které jsme si sami prožili a prošlapali. Až do posledního páru každodenních bot.
Žena, která je závislá na svém muži a společenském postavení, těžko zprostředkuje dalším ženám esenci divokého ženství.
Stejně jako muž, který neprošel svojí osobní krizí, těžko povede jiné muže k jejich mužnosti a odpovědnosti.
Vždycky mě zajímalo, jak žijí lidé, kteří by mi rádi předali něco ze svých životních postřehů, ze svojí osobní energie a osobitého vyzařování.  
Nezajímají mě vzletná slova a filozofické teorie, zajímá mě, jak se chovají ke svým dětem, jak mluví o svých rodičích, jak prožívají svoje partnerství.
A jak se chovají sami k sobě.
V malých klecích svých přesvědčení o tom, že spasí svět, ale na sebe zapomněli.



 Foto: Jarmila Voženílková 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Úplněk v Býku a retrográdní Venuše

Mýtus o šťastném manželství

O odpuštění