V životě mě posouvají jenom průšvihy

 …napsala jsem svojí letité kamarádce, když jsem jí popisovala svoje převratné životní kotrmelce. Kdysi jsme spolu prožily spoustu věcí, měly spolu hodně debat a zážitků a také období, kdy jsme si od sebe potřebovaly odpočinout. Jak už to tak v kamarádství bývá.

 

Co jiného vám přinese hloubku prožitku, jiný úhel pohledu, změnu vašich názorů a postojů…než pořádný průšvih. Když padáte dolů a marně se snažíte zachytit něčeho pevného.

Čas, který kráčí stále dopředu (to jenom my si ho občas přetáčíme dozadu) nás vede s sebou. Nelze zůstat na jednom místě, i když si to někdy vroucně přejeme. A tím nemyslím pouze fyzický rozměr našeho života.

Nikdy nejsme dost dobře připraveni na změny ve svém životě.

Střet s neúprosnou realitou je někdy k zoufání.                 

Teprve když projdeme obdobím samoty, fází vzteku, zlosti, trucování, obviňování a sebeobviňování, objevíme nový rozměr svého života, o kterém jsme zatím vůbec neměli tušení.

Objevíme také svoji odvahu přijmout výzvu a vkročit do neznáma.    

Prožité a prozoufané s sebou přináší moudrost, kterou nezískáme louskáním duchovní literatury ani citováním pozitivních afirmací či duchovních mistrů.  

Moudrost prožitého je objev něčeho hlubokého a také velmi pravdivého a vy už prostě víte a už nikdy nezapochybujete.

Když si vzpomenu na lidi, kteří mě v mém životě nejvíce oslovili, inspirovali a také nejvíce podrželi, nebylo jich příliš mnoho. Ale jedno měli společné. Sami kdysi prošli náročným životním obdobím a zvládli dobu samoty a zoufání a v té samotě uprostřed ztráty všeho, objevili sami sebe.

Mně pak předali nevyřčené, ale mezi námi přítomné: když jsem to zvládla já, zvládneš to i ty.

Průšvih vás vždycky vrací do samoty. Samota je jako poustevna, ve které vás nikdo a nic neruší, abyste mohli zůstat sami a v tichu se svými pochybnostmi a nejistotou.

Tak nějak přirozeně toužíme po tom, aby bylo všechno světlé, hezké, příjemné a pozitivní. A taky se o to někdy moc snažíme. Ale tím popíráme princip rovnováhy a harmonie. Časem to Osud srovná, ale nebýváme přizváni k tvorbě scénáře.

Rádi se vydáváme na východ. Těší nás příslib vycházejícího slunce, energie nových očekávání, těší nás všechno, co máme k dispozici a na čem stavíme nejenom svůj život, ale především svoji křehkou identitu.

Občas je třeba ale stočit volant a vydat se na západ. Přijmout slábnoucí světlo zapadajícího slunce, přicházející tmu a pochybnosti.

A i v té nejhlubší a nejtemnější chvíli je třeba věřit, že slunce vychází každé ráno, i když nevíme, jak dlouhá bude noc.

Foto: Jarmila Voženílková