Se stresem za antistresem

Pomalu stoupám do kopce a míjí mě mladý muž v tričku a kraťasech s úplně propocenými zády. Běží se sluchátky na uších, venku jsou tři stupně (zatím ještě nad nulou).

Kochám se výhledem na krajinu, nasávám krásný svěží vzduch promytý horským potůčkem a pak se zastavím a nechávám projít skupinku žen, které právě probírají nějakou kamarádku, před chvílí to bylo něco o cenách v obchodě, padlo i pár receptů…cítila jsem to za zády jako spoustu naléhavé energie, která mě tlačí kupředu.

Možná ženy ještě zůstaly v nížině, protože podle zaujaté debaty zatím není čas naladit se na tu krásu, kterou společně míjíme.

První zastávka u horské boudy. Míchám čaj, koukám na okolní kopce a kolem mě probíhají porovnávací debaty – kolik má kdo kroků a kilometrů a jak to bylo minulý týden a jak to bude příští sobotu…do toho padlo pár zahřívacích panáčků a debata je stále hlasitější.

Cestou dolů potkávám skupinu starších mužů, špičkově oblečených a vybavených, kteří jsou právě na obchodním jednání se svým maďarským partnerem.

Taková škoda, poslat svoje tělo do terénu a nechat svoji zrychlenou mysl doma a nebo ve firmě.

Je to moderní, je to antistresové - hýbat se, běhat, posilovat, jezdit na kole, hlídat si stravu a sami sebe.

Opět tlak na výkon, ale v jiném převleku.

Procházka lesem, kterou mám moc ráda, se změnila na lesní terapii, návrat k sobě, k uvolnění a vnímání sebe samotných se proměnilo na mindfulness. Jako bychom ztratili kontakt se svojí vlastní přirozeností a stále potřebujeme být někým a něčím řízení. Potřebujeme teorii, názor a výsledky.

Odborník na stravu, odborník na pohyb, odborník na názor, odborník na duši.

A jak to cítíme my?

Nevíme.

Občas se mě někdo ptá, jaký je rozdíl mezi jógou a cvičením. Vždyť se tam taky cvičí a tedy dobře…trochu zpíváme, trochu si povídáme, chvilku sedíme v tichu…

Neklidné tělo je vždy o neklidné mysli.

A v józe se vědomě vracíme k tomuto zásadnímu propojení, učíme se ho vnímat a respektovat.

Učíme se uvolnit svůj dech, aby zklidnil naši mysl a aby se mohlo uvolnit i naše tělo.

Protože opačně to nefunguje.  

Dokud nepochopíme toto zásadní propojení, pak můžeme trénovat svoje tělo na stále větší a větší výkon, můžeme mu dodávat vybrané správně poskládané potraviny, chodit na zajímavé semináře, stýkat se s těmi správně pozitivními lidmi a přesto si nás naše neklidná mysl, stres a velké napětí najde.

Třeba ve chvilce před usnutím (které se nedostavilo) a nebo při čekání na cokoliv, kdy s sebou nemáme mobil ani časopis.

A třeba i po lekci jógy, kdy odcházíme z podložek a ihned navazujeme hovorem s kamarádkou tam, kde jsme před hodinou a půl skončili.

Kdy nedočkavě v šatně zapínáme mobil a čteme a komentujeme nepřijaté zprávy.

Tak veliký neklid v sobě máme, že už ho ani nevnímáme, ale pouze ventilujeme.

Záměr antistresového programu je skvělý, ale uchopit ho ve stresovém nastavení není dobré.

Zkuste pro začátek jenom tak sedět a nedělat vůbec nic. Nehledat návody, názory, tabulky a nic nikam neposunovat. Jenom vnímat svůj dech a pozorovat svoji mysl. Prožijte tu zdánlivou nepohodu v myšlence, že vnější svět si jede dál po svém a vy jste momentálně mimo ty úžasné objevy a zajímavé názory.

Pozorujte svoje tělo, jak pomalu začíná neklid mysli kopírovat. Vrtí se, přesedá z nohy na nohu a tuhne mu krční páteř.

Vydržte trochu déle a objevujte – sami sebe, svoje nastavení a svůj vnitřní neklid. Dejte mu prostor a čas a zkuste s ním chvilku pobýt.

Prohlubte dech, napojte se na svůj vlastní rytmus a pozorujte. Stačí pár minut denně.

Tak jednoduché a přitom tak náročné.

Když jsem kdysi byla v Praze na šamanském setkání, John Hawken, to řekl velmi trefně: „Jsou dva způsoby, kterými lidé ztrácí svoji energii. Když nedýchají a nebo když pořád mluví. Naštěstí to nelze dělat současně.“